Mami, já sám

Mami, já sám

Určitě to znáte – strach, úzkost, když vaše dítě leze třeba na židli, stůl a vy voláte: „Spadneš!“ Třeba vám tento článek pomůže ušetřit mnoho starostí.

Bojíte se. To je přirozená reakce, strach je součástí každodenního života všech těch, kteří pečují o malé či větší dítě. Často ale onen strach může být překážkou a v podstatě brzdou pro jeho další správný vývoj. Asi to zní dost tvrdě, proto se pokusím své tvrzení víc vysvětlit a popsat.

Začneme u těch nejmenších – batolat. Jakmile se vaše miminko začne plazit, lézt, skončila definitivně doba „kam ho dám, tam zůstane“. Mnohé maminky si stěžují, že je to šílené ho uhlídat. Ale dítě má radost, objevuje každičký moment něco nového, blíže se seznamuje s prostorem, ve kterém žije. A že je co objevovat. Rodiče mají tendenci uklidit vše, co je v dosahu miminka, knížky putují do vyšších polic, sundavají se ubrusy, ohrazují kamna atd. Miminku pořídí „hrací deku“ a mají pocit, že je to pro něj nejbezpečnější. Pak ale miminko začne lézt a nezůstane ani na té největší dece, leze a píďalkuje dál a dál. Maminky trpělivě děti dávají zpět na „čistou podložku“ a zahrnují ho dalšími a dalšími hračkami v doufání, že tam jejich drobeček zůstane. Pokud se to nepovede, tak pečlivě alespoň několikrát denně vysávají, dezinfikují a vytírají. Mnoho maminek vyřeší vše za dítě a pořídí ohrádku. A je klid. Tam se mu přece nic nestane. Pro dítě skončilo báječné objevování a skrze síť se kouká ven. Někdy si chvíli v ohrádce hraje, ale většinou to dlouho nevydrží.

Když ještě miminko nechodí, ale už „by mohlo“, maminky pořizují různá chodítka. Tam dítě posadí, obklopí ho nejroztodivnějšími hracími panely a dítě visící v chodítku „roztomile“ brázdí obývacím pokojem. A nemůže se mu nic stát. Zažila jsem na jedné návštěvě maminku, která si ani s námi neměla čas vypít kávu, jejich patnáctiměsíční holčička začala asi před měsícem chodit a maminka za ní je všude. Občas ji držela za ruce, ale většinou jen držela ruce za ní, když malá cestovala bytem. Když jsem se zeptala, proč to dělá, řekla : „No, aby nespadla“.

Asi tušíte, že nejsem z těch, co vám doporučí dětské chodítko. Zařízení, kterých je na výběr velká spousta. Jednou mne dokonce napadlo, že by se tomu dalo říkat „brzdítko“. Nejen, že je dokázáno, že takové chodítko má neblahý vliv na páteř miminka, ale tvrzení, že se dítě díky tomu naučilo chodit, je ještě více zcestné. Ohrádka – ano, proč ne, ale jen opravdu na chviličku, kdy dítěti řekneme, že ho maminka za chvilku zase vyndá. Taky jsem měla ohrádku, nemyslete si, ale používala jsem ji hodně málo .Když ale přišla loni povodeň do domečku, po veškerém úklidu a dalších pracích ještě nebylo možné si hrát venku na zemi. Takže jsme dost dlouho „ohrádkovali“. Ale to byl opravdu výjimečný příklad. To bylo našemu malému necelý rok. Pak už ohrádka putovala na půdu.

K napsání článku mne ale přivedl úplně čerstvý zážitek. U nás v obci vedu setkávání maminek s maličkými dětmi, cvičení s říkankami, ale třeba i malování, tancování atd. Včera jsme byli poprvé v tělocvičně. Chodí mezi nás maminky s dětmi do necelého roka až po necelé tři roky. Nejvíce dětí je okolo dvou let. V tělocvičně jsme připravili skluzavku – lavičku, kterou jsme zahákli na žebřiny, dále jsme nachystali trampolínu, další lavičku (obráceně jako hrazdu), overbally, provazovou houpačku, obruče. Snažila jsem maminkám sdělit, aby nechaly děti jít, kam budou chtít, aby jim byly nablízku, ale aby je nechaly samotné. Bylo zvláštní pozorovat, jak maminky pomalu zjišťovaly, že jejich rok a půl staré děťátko vyleze na žebřiny, dvouletá holčička skáče na trampolíně a roční chlapeček si hraje s obručemi. Jen občas jsem některé mamince řekla, aby dítě nechytala.

O chytání či nechytání dětí toho bylo napsáno moc a moc. V podstatě se pediatři a fyzioterapeutové shodují většinou na tom, že: „nejjednodušší cesta, jak naučit děti zodpovědnosti za svůj pohyb, je odejít co nejdále v okamžiku, kdy se postaví. Dítě musí vědět, že ho nechytíte, a vy to musíte vědět také. Je dobré být s dítětem v očním kontaktu a stále ho slovně upozorňovat, aby se pevně drželo. Dítě bude pravděpodobně křičet a dožadovat se vaší pomoci, ale bude se pevně držet. Chvilku ho necháte prožít ten pocit, že se nesmí pustit, a pak mu ukažte, jak dolů. Nejčastější způsob je sednutí si přes dřep na zadek, dále slézání přes pokrčené kolínko nebo opření se jednou rukou o zem a následné sednutí si na bok. Pokud dítě v začátku někdy spadne, určitě ho nelitujte. Spíš zlehčete situaci, dělejte, že jste pád neviděli, usmívejte se. Úzkostný výraz v obličeji dospělého zaručeně rozeřve i nejotrlejší dítě. Některé děti po opakovaných pádech přestávají na pár dní vyhledávat stoj. Je to známka toho, že na stoj ještě nejsou připraveny. Až přijde jejich čas, bezpečně vylezou nahoru i slezou dolů. Většinou je to otázka pár dní“(článek jsem našla na internetu)

Myslím, že takových článků byste na internetu našli spousta. V naší tělocvičně taky padaly děti, ale pak vstaly a pokračovaly dál. Děti musí padat! Nechte je tedy lézt po bytě, nechte je vylézt na schody, nechte knížky tam, kde jsou. Už tak malým dětem je možné vysvětlit, naučit je, kam ano a kam ne. Mějte je na očích, ale nevoďte za ručičku. Když dítěti budete bránit, bude se přirozeně víc bát. Už úplně u těch maličkých cestovatelů pozorujte, jak se stále zdokonalují. Dokáží překonávat překážky samy a mají z toho nenahraditelnou radost. Sdílejte ji s ním. Nezapomínejte, že dítě vás napodobuje, takže pokud se proběhnete po lavičce, taky to bude chtít zkusit. Při prvním přechodu mu nabídněte pomoc, ale pak už to nechte na něm. Na skluzavce ho pozorujte a jen zajistěte, aby na místě dojezdu nebylo jiné dítě. Děti se samy snaží spadnout co nejlépe, často padají na bok či na zadek.

Na závěr snad jen poslední rada. Chcete, aby jednou vaše dítě dokázalo vylézt na strom? Tak ho k němu přiveďte už jako malé batole. Nevyleze, ale bude zkoušet, bude padat a až přijde čas, vyleze a zcela bezpečně. Pokud to nechcete, tak to nedělejte. Je to ale váš strach, ne strach vašeho děťátka. Budete-li neustále dokolečka opakovat: „Spadneš, nelez tam, ublížíš si, něco si uděláš“, dítě opravdu spadne, ublíží si a něco si udělá. Mnohem lepší je nabízet pomoc, být poblíž, povzbuzovat a pochválit za jejich výkony.

Ještě mnohem dřív, než vám dítě dokáže říct: „Mami, já sám“, dopřejte mu radost z toho, co dokázalo samo.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *