Adopce: Doba čekání na…

Adopce: Doba čekání na…

Často jsme se s manželem dívali na vystavený certifikát a věděli jsme, že teď je před námi čekání. Od té chvíle, co jsme podali žádost, uběhl skoro rok.

Čekat na kouzelný telefon. Pokud vám totiž vyberou nějakého človíčka (opět připomínám, že vybírají dítěti rodiče, a ne opačně), tak se sejde tzv. poradní sbor a ten vás vybere, či nikoliv.

Každý kraj to má trošku jinak, ale v podstatě je postup stejný. Poradní sbor je složen z několika odborníků, psychologů a podobně. Schází se průměrně jednou do měsíce. Začala jsem pátrat a vyzvídat na různých diskuzích, kdy že se poradní sbor koná, kdo rozhoduje, a chtěla jsem slyšet názory jiných. Tak jsme se třeba vydali za jednou naší kamarádkou, která má několikaleté zkušenosti jednak s hostitelskou péčí a také má již dlouho v pěstounské péči romského chlapce. Návštěva to byla moc milá, ale hlavně hodně poučná, protože nám docházelo, co vše se může stát. Dalo nám to mnohem víc než naše společné povídání ve dvou. Proto, pokud se dáte na cestu adopce, tak doporučuji navštívit někoho, kdo vám realitu může přiblížit. I když ta vaše nebo naše může být úplně jiná.

Naopak pátrání po termínech poradního sboru nedoporučuji, protože jste jen zklamáni, že na vás ještě prostě řada nevyšla. Dozvěděla jsem se, že je ale možné občas napsat nebo zavolat na magistrát a zeptat se. Je to snad dobré, že se připomenete, ale nežádejte víc. Opravdu vám nic říct nemohou. Nevím, jak ostatní, ale v Praze jsou na magistrátu moc hodní a vždy vám dodají naději, že se dočkáte. Je to hezké číst nebo slyšet, ale je to fuška.

Pamatuji si, že jsem jednou o přestávce ve škole zvedla telefon a ozvalo se: „Tady magistrát hlavního města, mluvím s paní…?“ Krve by se ve mně nedořezal. Bylo to jen pár týdnů po schválení. Začala jsem se klepat a poslouchala. Paní na druhém konci drátů mne požádala, jestli bychom mohli ještě přijít něco doplnit a také, že by chtěla vědět něco o naší dceři a synovi, jestli ještě studují atd. Uvědomila jsem si, že takhle třeba jednou zavolají až …

Samozřejmě, že jsme dorazili na domluvenou schůzku. Naše požadavky jsme měnit nehodlali. Jak už jsem psala, přáli jsme si děťátko do 3,5 roku, naší národnosti a s léčitelnými chorobami. Bylo pro nás překvapením, když nám paní říkala, že jsme tolerantní. Prý jsou žadatelé, které chtějí třeba modrookou holčičku do půlroku věku, zdravou takovou, aby bylo jasné, kdo jsou rodiče, a ti by mohli mít alespoň středoškolské vzdělání. Jsou a já si myslím, že to není špatně ani dobře, je to lepší než varianta, že by mohli být (třeba) pak nakonec zklamáni. My jsme také tedy požadavky nezměnili, jen jsme na otázku, jestli bychom přijali i dítě z baby boxu, odpověděli shodně, že ano.

Píšu slovo „požadavky“, ale stále se mi to slovo nelíbí. Jaké má maminka, co nosí v sobě miminko, na něj požadavky? Jaké jsem měla já, když jsem čekala dceru nebo syna? Určitě jen jedno, aby se narodili zdraví. A kdyby ne, budou stejně moje.

Blížily se Vánoce a my jsme se těšili, že třeba to budou poslední Vánoce bez dětského smíchu, když nepočítám „roztomilé úsměvy našich puberťáků“. Překulil se rok 2007 a na jaře v roce 2008 jsme opět byli vyzváni, abychom aktualizovali naše lékařské zprávy, navštívili jsme naši paní ze sociálky. Nebylo dne, kdy bychom se alespoň slovíčkem nezmínili o našem budoucím děťátku. Všudepřítomná otázka: „Tak co, jak to vypadá?“ vyslovená kolegy, kamarády a samozřejmě nejbližšími příbuznými. Naše odpověď byla také stále stejná – čekáme. Povzbuzením v čekání byly odpovědi z magistrátu, držení palců všech těch, kteří o našem veřejném tajemství věděli. Stejně jsem se ale přistihla, že při svých plánech ve škole, při našem společném plánování jsem si neodpustila myšlenku: „Co když už ale budeme mít drobečka?“ Mohla bych dodat další radu, že i takové úvahy jsou zbytečné, ale pak bych musela přiznat, že to stejně nejde jinak. Můj muž to měl asi nastavené jinak, bral to jako chlap. Až to přijde, tak to přijde. A nakonec měl pravdu. Jak jinak.

Byl čas, byl čas na povídání, návštěvy kamarádů, kino, divadlo, výlety a také čas mluvit o tom, jak se bude naše děťátko jmenovat, jestli mu necháme jeho původní jméno, kde bude postýlka, kde bude mít své věci. Také jsme vzpomínali na rady, jak sdělit malému človíčkovi, že se narodil někomu jinému. Takové těšení se na neznámo. Ale určitě těšení. Krásné těšení. Dlouhé těšení.

Před prázdninami jsme zase zkusili volat, jak to vypadá s naší žádostí, a dozvěděli jsme se, že už je „na řadě“ konec roku 2006 a začíná se rok 2007. To v překladu znamenalo, že začali vyřizovat žádosti z konce roku 2006 a pomalu, pomalu začnou nakukovat do hromádky žadatelů 2007. Žádost jsme sice podávali v roce 2006, ale „to se nepočítá“. Důležité je, kdy se hromádka papírů dostane na úřad, v našem případě na magistrát, a také, kdy jste schválenými žadateli.

Tak to máme ještě čas. A zase se blížily prázdniny a zase jsme si říkali jako loni, že třeba to jsou poslední bez našeho děťátka. Tentokrát jsme zamířili do Itálie a cestovali po jihu půjčeným autem. Bylo nám tam moc dobře a snažili jsme se nejen mluvit o neznámém malém, ale taky o nás dvou, jak je prima, že máme jeden druhého.

Ale všude, prostě všude jsem měla raději u sebe telefon. Co kdyby náhodou…

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *