Jak přežít vysvědčení – pohled rodičů a dětí

Jak přežít vysvědčení – pohled rodičů a dětí

V tomto týdnu si přinese vaše dítko domů vysvědčení. Pojďme se podívat na oba pohledy zúčastněných.

Psala jsem na podobné téma už před půl rokem (viz podobné články). Zkusím se neopakovat a přemýšlet, jak přijímá své vysvědčení samo dítě a jak my rodiče.

Začnu školákem. Jak asi je prvňáčkovi, který si půjde pro své první vysvědčení, pro něco, s čím se ještě nikdy nesetkal a vlastně ani moc nerozumí tomu slovu. Je to pro něj neznámé.

Bojí se a je trochu nejisté. Nebo se možná moc těší a nemůže se dočkat slibované odměny.

Určitě se ve škole i doma o známkách (má-li známky a ne slovní hodnocení) mluví. Slyšel od paní učitelky, že se vysvědčení blíží, že mu jde matematika, že by tedy ale měl přidat ve čtení apod.

Prvňáčkové si přinesou jen jednu známku. Pro začátek. Aby si zvykli. Aby si zvykli na hodnocení. Děti potřebují hodnocení, zpětnou vazbu od druhých. Děti ale ještě mnohem víc potřebují naučit se sebehodnocení. „To se mi povedlo.“ „Umím dobře číst.“ Někdy přidají, že to přece říkala paní učitelka nebo maminka nebo dědeček. Přejímají hodnocení od druhých a učí se s ním ztotožnit. V první třídě je nejvyšší čas začít v této dovednosti školáka podporovat. Jsem toho názoru, že ještě účinnější je chtít to od dítěte slyšet. Ať to třeba zakřičí na celé kolo, že se mu povedl obrázek nebo že v tělocviku zvládnul konečně kotrmelec.

Prvňáček roste a vysvědčení se pro něj stává událostí, která se dvakrát do roka děje a je to prostě tak. Skoro žádné dítě před vysvědčením neujde otázce, jaké bude vysvědčení. Jaké?

Odpovědi jsou různé. Nejčastější je asi NEVÍM. Je to jednoduchá odpověď, na kterou jen těžko navázat další otázkou. V této odpovědi je nejistota, sebeobrana před dalšími otázkami na toto téma. Pokud vaše dítko odpoví takto, nezlobte se na ně a nespusťte ono známé – to přece musíš vědět, vždyť víš, co ti asi vychází, co ti říkala paní učitelka. Nevím zavírá dveře útokům typu proč ses neučil, proč sis nedal pozor, to máš z toho, že pořád sedíš u počítače a přidejte si další, co všichni dobře známe. Nevím je vyhýbavá odpověď. Taky často odpovídáme stejně, přiznejme si. Nevím je strach, nechci o tom mluvit a v nejlepším případě opravdu nevím.

Mnohem horší je odpověď MNĚ JE TO JEDNO. Horší proto, že je těžké odhalit, co se za takovou odpovědí skrývá. Chceme-li tedy odhalovat a zkoumat, co tím naše ratolest chtěla sdělit. Z vlastní zkušenosti vím, že při takové odpovědi se člověku „otevírá kudla v kapse“ a on lapá po dechu. Zkuste nádech, výdech a citlivě odhadnout, jestli se ptát dál nebo alespoň nějak odpovědět. Za touto odpovědí může být také určitě nejistota, ale také pravda pravdoucí, že je to dotyčnému školákovi opravdu jedno. A věřte, že to nemusí vždy znamenat, že je mu to jedno, protože bude mít špatné známky. Takovou odpověď můžete slyšet i od páťáka, který bude mít pravděpodobně samé jedničky. Je mu to jedno. Má jiný problém, na jeho žebříčku hodnot je teď prostě něco jiného. Pustí vás do svých problémů? Pokud to trochu jde, zkuste mu nabídnout povídání. Jeho výsledkem nebude a ani nemůže být změna postoje „mně je to jedno“, ale dozvíte se třeba mnohem důležitější věci.

Odpovědí může být víc a víc. Odpověď TĚŠÍM SE je na první pohled a většinou pozitivní. Rádi se těšíme. Ale těšíme se, protože se těšit chceme, je to jiné těšení, než když se od nás toto těšení očekává. Jen vy poznáte, jak to s těšením vašeho dítka asi je.

Na tyto stránky asi moc dětí starších, z druhého stupně, středních škol, nezabloudí. Ale odpovědi se věkem moc nemění. Dovolím si malou odbočku z vlastní zkušenosti. Když pominu to, že dost dlouho byly moje děti zvyklé (a já taky) na slovní hodnocení, tak dnes můj syn na střední škole je snad schopen odvodit, jaké budou známky. Dnes nebývají moc překvapeni ani rodiče, protože spousta škol má známky na internetu. Já třeba dnes už vím všechny známky, které syn ve čtvrtek přinese, a on je ví taky. A upřímně musím říct, že je to moc dobře. Pro něj určitě mnohem víc. Má jistotu, která se třeba zrovna mně moc nelíbí, ale má ve svých osmnácti letech jistotu, kterých tihle skorodospěláci moc nemají. Přimlouvala bych se za to, aby se z vysvědčení nedělalo veliké tajemství. Aby na ně děti ve škole byly dostatečně dopředu připravovány a my taky. Dokážeme si každý představit, že šok v podobě hodně špatných školních výsledků může mít hodně smutné následky.

Možná se denně se svým školákem učíte a on dostane horší známku. Snažíte se a výsledek se nedostaví. Nedostaví a ani vy, ani váš školák za to nemůže. Udělali jste pro to maximum a ta matematika mu prostě nepůjde. Nepůjde a změnit to může jen on sám. Někdy. Někdy opravdu ne.

A pokud patříte mezi rodiče, kteří jsou natěšeni na vysvědčení jako jejich děti, tiše závidím, ale jen trochu. Buďme s dětmi a dávejme jim najevo bezpodmínečnou lásku nejen za vše dobré, co udělají, za samé jedničky, ale mnohem víc ve chvíli, kdy třeba skoro propadají.

Namítnete, že v pololetí se nepropadá. To je dobře, že? A já věřím, že jako rodiče nepropadneme taky, i když to riziko není jen dvakrát do roka, ale mnohem, mnohem častější.

Pevné nervy a obrovskou náruč pro vaše malé i velké.

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *