Adopce: Příběh z návštěvy kojeňáčku aneb My chceme Péťu

Adopce: Příběh z návštěvy kojeňáčku aneb My chceme Péťu

V minulém díle jsem slíbila, že se s vámi podělím nejen o to, jak to bylo dál, ale i o tom, co jsme prožili při návštěvě kojeneckého ústavu, která je součástí přípravy budoucích adoptivních rodičů. Ten den jsem si vzala neplacené volno a manžel si to zařídil tak, aby nás čas nijak nesvazoval.

Ráno jsme se sešli nám už ve známých prostorách zmíněného zařízení s dvojicí, se kterou jsme se domluvili a také s paní primářkou.

Ta nás nechala chvíli čekat, protože právě řešila případ nalezeného dítěte. Nevadilo nám to, jen jsme si uvědomili, jak za dveřmi kojeňáčku je úplně jiný svět, veselý i smutný, plný dětí a jejich půjčených hraček a oblečků, tvorečků, ze kterých se žádný nijak nepodílel na tom, že tady musí být a už vůbec se nemůže bránit a čeká a čeká, až jednou si pro něj někdo přijde.

Paní primářka dorazila a před návštěvou nás upozornila, že nám ráda na vše odpoví, ale ne přímo u dětí, že není dobré vyprávět konkrétní „diagnózy“ u konkrétních dětí.

Procházeli jsme malými i velkými barevnými pokojíčky, Zastavili jsme se u těch nejmenších. Tady už jsem to vzdala a zeptala se, jestli si můžu alespoň jedno miminko pochovat. Jupííí, mohla jsem a jedna sestřička mi jen tiše zopakovala, že mám ještě miminku podpírat hlavičku. Paní primářka se usmála a řekla, že už mám velké děti a že takové věci se nezapomínají. Nezapomínají.

Měla jsem pocit, že jsem připravena, jak už jsem napsala, ale stejně jsem se nemohla zbavit „divnopocitu“, že si tady ty děti „jen prohlížím“, hrůza, to je šílené … trochu zvláštní galerie…

U každé postýlky jsem se snažila aspoň zastavit a jeho obyvatele pohladit nebo se alespoň usmát. Bohužel tu byly i děti, které byly moc nemocné a jejich osud minulý i budoucí hodně smutný. Ach jo.

V jedné postýlce ležela taková krásná holčička, smála se na nás a natahovala ručky, nešlo ji nepochovat. To bylo jiné než chování těch miminek, těm to taky asi bylo příjemné, ale táhla cácorka si o to prostě říkala: „Ahoj, neznám tě, ale pomazli mě.“ Zase teď jen opatrně, nenápadně vsunu naši zkušenost vlastní – naše miminko se neumělo mazlit, nebylo na to zvyklé, ale jak jsem psala, pssst, zatím.

Procházeli jsme dál a u těch větších se vše opakovalo a bylo to snad ještě horší, ale některé děti byly evidentně na takové návštěvy zvyklé, tak si nás ani nevšimly. Ještě jsme se šli podívat na balkon a k ještě větším dětem. Vešli jsme do veliké krásné herny s velikým kobercem. Ten, jako by vymezoval prostor dětí a odděloval ho od ostatního.
Na koberci se batolilo pár dětí, ale nešlo přehlédnout jednoho chlapečka, který byl trochu jiný.

Měl krásné oči a byl to určitě nějaký míšenec. Byl nádherný. Já už jsem ale byla po tom, co jsem tady viděla,  možná trochu unavená, odzbrojená, nevím, jak to nazvat. Měla jsem pocit, že jsem to zvládla a že už za chvíli jdeme do toho jiného, všedního světa.

Můj manžel si chlapečka všiml také hned a viděl, že má míč, kopačák. Netrvalo dlouho a kluci si začali kopat, První výkop byl od chlapečka, říkejme mu třeba Péťa, který tím kopnutím chtěl možná naznačit: „Ahoj, neznám tě, ale teď si nemám s kým kopat.“ Manžel to určitě taky pochopil, že tahle přihrávka byla úplně jiná a jedinečná, než ty, které v životě při fotbale dostal.

Bylo krásný se na ty kluky dívat. Nechtěla jsem do toho zasahovat, tak jsem jen stála a kochala se pohledem. Pak jsem si jen sedla na bobek, abych byla Péťovi blíž. To jsem asi dělat neměla nebo měla, nevím. V tu chvíli, v ten zlomek minuty, jsem na sobě cítila něco, co jsem neznala. Můj krk svíraly pevně dětské ručičky, pevně, šíleně, nádherně. A když jsem se vzpamatovala, tak jsem se koukala do očí tomu malému fotbalistovi. Byl tak blízko. Uslintaný, asi pokakaný, ale úžasný. Je to dost dlouho, ale věřte, že když to píšu, mám slzy na krajíčku a ty packy tam cítím pořád.

Jediné, na co jsem myslela, když jsem si ho ještě více přivinula, bylo, že nesmím, že to zvládnu, že nesmím brečet. Korunu tomu dala paní primářka, když řekla, že Péťa k nikomu takhle nejde, že má trochu strach, že je to od něj zvláštní reakce. Možná jsem prý podobná jedné vychovatelce.

Jo, zvláštní reakce, ale to asi tak rok a půl staré dětské klíšťátko nechtělo dolů, nechtělo, zoufale nechtělo.“ Pomooc, co mám dělat, sundejte ho, já to nevydržím.“ Postavila jsem ho na  zem, ale ten pláč byl tak šílený, že jsem ho zase vzala. Pak už jsme ale fakt museli, ještě za dveřmi jsem slyšela, jak pláče, zamávala jsem mu, nic víc jsem dělat nemohla. Rozloučili jsme se s paní primářkou, poděkovali a vyšli ven. Tam už jsem mohla. Už to nešlo udržet, začala jsem brečet a manžel na tom byl hodně podobně. My chceme Péťu. Věděli jsme, že je to nesmysl, ale dnes jen věříme, že už má určitě na kopání s míčem prima parťáka, toho nejlepšího – tátu a že je mu prima. Moc bychom mu to přáli. Zapomenout se na něj ale nemůžeme a taky nechceme. Nejde to.

Takže až půjdete také v rámci přípravy do podobného zařízení, tak se zkuste obrnit. Stejně vám to nepomůže. Je to zážitek na celý život. Snad ještě jedna rada, vezměte si na sebe něco světlého. Je to proto, že tmavé barvy děti vnímají jako něco neznámého cizího. Jsou zvyklé na bílou barvu, bílé pláště, ve kterých chodí sestřičky a lékaři.
A nezapomeňte kapesník. Raději víc.

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *