Adopce: Přípravka se blíží ke konci

Adopce: Přípravka se blíží ke konci

Tak jsme skoro za půlkou celé přípravy, řekli jsme si na jaře v roce 2007. Ještě nás čekala další přípravka pro adoptivní rodiče a psychotesty, strašák všech žadatelů.

Dostali jsme pozvání do Paprsku, což je takové malé milé zařízení v Praze, kde se starají především o děti a mládež s postižením a jsou nápomocni i jejich rodičům. Také tam připravují školení pro adoptivní rodiče a je možné se na ně obrátit kdykoliv.

Nebudu předstírat, že jsme se opět trochu obávali toho, že školení je na celé dva dny, celý víkend. Co se dá dělat, snad to vydržíme a taky jsme dost zvědaví, říkali jsme si, když jsme Paprsek hledali na mapě Prahy. Ráno jsme se sešli, bylo nás opravdu hodně, minimálně deset dvojic, spíš víc. Některé jsme poznávali, po jiných jsme zvědavě koukali jako oni po nás.

A taky jsme si všimli, že snad ani moc nezvyšujeme věkový průměr, možná…

Okolo domečku je zahrada, kde jsme viděli několik vychovatelek s dětmi. Bylo nám všelijak, ale i tak jsem se aspoň usmála na holčičku, která seděla na vozíku a mluvila řečí, které snad rozumí jen ten, kdo je s ní denně. Klobouk dolů.

Vešli jsme do domečku, kde nás mile přivítali, a byli jsme uvedeni do veliké místnosti, ve které podél stěn kolem dokola stály židle. Musím říct, že mě to potěšilo, jsem na to zvyklá, s dětmi ve škole jsme v takovém kruhu seděli a povídali hodiny a hodiny. Někteří přicházející ale byli spíš zaraženi. Usedli jsme. Dívali se okolo, nikdo se tu evidentně s nikým neznal, jen možná od pohledu, takže bylo jen slyšet: „ Je vedle vás volno?“ apod.

Za chviličku už přišel pan PhDr. Jaroslav Šturma, báječný člověk, psycholog, jehož povídání jsem už v minulosti slyšela, a tak jsem věděla, že ty dva dny zase nebudou tak dlouhé.

Mohla jsem na něm oči nechat. Znáte to, někdy se setkáme s člověkem, který prostě září, svítí a zapaluje plamínky ve všech lidech kolem sebe. A takový pan Šturma určitě je.

S ním „do čela“ usedly ještě paní psycholožky, jejichž jména si moc nepamatuji. Milé bylo už samo přivítání a pak se pan Šturma a jeho kolegyně moc a moc snažili tu naši skupinu aspoň trochu probudit k životu. Vzali to pěkně z gruntu a požádali nás, abychom se každý představil a řekli, co děláme a něco o sobě. Tak to jste měli vidět tváře některých spolusedících. Dokonce jsem zaslechla, jak někdo říkal: „To nemyslí vážně, co mám říkat, tohle není nic pro mne atd.“ Nesoudím, není to výčitka, je to jen konstatování, co s námi může udělat fakt, že máme veřejně o sobě něco málo říct. Nakonec kolo představování všichni přežili a pak už jsme poslouchali nejen o tom, čemu se v Paprsku věnují, ale také rady, příběhy a odpovědi na nejrůznější otázky.

Z těch příběhů byly asi nejzajímavější ty, které vyprávěl pan Šturma, veselé i smutné, ale hned za nimi byly příběhy rodičů, kterým se už sen splnil a mohli nám vyprávět, jaké je to sžívání s adoptovaným dítětem. Vzpomínám si na jednu dvojici, která vyprávěla o svém chlapečkovi a při tom se stále usmívali a bylo vidět, že stále, i když už mají děťátko doma více než rok, září štěstím a chtějí nám všem dodat naději, že se fakt jednou dočkáme. Že to stojí za to. Stejně jsem se ale přistihla, že stále koukám na tu dvojici, jako na mimozemšťany, kterým se něco krásného povedlo, ale pro nás je to ještě v nedohlednu.

Po polední pauze jsme pokračovali a přišly na řadu i „scénky“, nelekejte se, ale ono to prostě jinak zní, když se věci vypráví, ale zkusit si třeba situaci, že třeba v případě pěstounské péče, znáte rodiče a oni vás a máte s nimi občas mluvit, tak to byl tedy herecký oříšek. Ne, nešlo o herecké výkony, šlo jen o to zkusit si prožít to, že naše dítě se narodilo někomu jinému, jiné mamince a tatínkovi. Nesmíme nikdy o nich mluvit před dítětem ošklivě.

Teď vypadám jako děsně poučená, ale pravdou je, že jsem si do té doby říkala, že pokud se někdy dočkáme, tak našemu malému nebo naší malé řeknu, že měl (měla) jinou maminku a basta. Nevěřila jsem tomu, že až to nastane, že k té matce budu chovat velikou úctu a nikdy o ní neřeknu nic zlého ani před dítětem, ani nikdy jindy. Vím to. Cítím to.

Den první skončil a druhý probíhal v podobném duchu, jen s tím rozdílem, že už jsme se trochu víc znali, a tak přibylo úsměvů a více se povídalo. Na závěr nám pan Šturma popřál hodně štěstí a řekl, že ty paní psycholožky nás tak trochu sledovaly a že to budou ony, u kterých budeme dělat psychotesty.

I my jsme se domluvili a termín byl za pár dní. Psychotesty – strašák? Kdepak, jen další důležitý střípek mozaiky celé přípravy. Ale o nich zase příště.

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *