Vánočně

Vánočně

V jednom z přání k prožití vánočních svátků, stálo, že si je máme užít hlavně veselé. Bylo od Lenky, a protože je prdlá, do závorky připsala pokyn: Chechtej se už od rána! V jiném přání, co přišlo od zástupkyně Ámožníků čili Denisy, stálo krom jiného, že nám přeje i přiměřenou dávku vzrušení. Ačkoli ničeho netuše, chytla se této rady hlavně Mladší, která byla pro jistotu notně vzrušena už od třiadvacátého…

Projevovalo se to tím, že trávila hodně času na záchodě. Když na něm náhodou neseděla, ubezpečovala sebe i okolí, že je naprosto v klidu a prokládala to nenápadnými dotazy: „Myslíš, že přijde?!“ Míněn byl, jak jest jistě evidentní, kýžený Ježíšek. Na nejednoznačné a výmluvné odpovědi srdnatě reagovala roztřeseným hlasem: „Já ale stejně nic nepotřebuju. Mně vůbec nebude vadit, když nepřijde. Vždyť mám i tak strašně moc hraček… Mně by stačil jen ten pes Lucky!“

„No, já nevím, já jsem toho psa ani nikde ve skutečnosti neviděla. Nevymyslela sis ho náhodou?“ popichovala jsem trpaslíkovou, když jsme se na štědrý den vraceli deštěm z hřbitova. „Ten asi vůbec neexistuje,“ pravil Lev skepticky a zachmuřeně pokýval hlavou směrem k bledému dítěti. „Existuje!“ bránila Luckyho Mladší a ponořila se do trudomyslných úvah.

Pak mi zazvonil telefon. „Už můžete domů,“ dovolovala mi v něm Starší, „A Ježíšek se vám předem omlouvá, že některý věci zabalil tak hnusně, jako kdybych to dělala já. Cha chá.“ Tak jsme šli domů.

Mladší nás všechny obešla, aby zkontrolovala, jsme-li dostatečně svátečně oděni. „Proč nemáš smoking?!“ vytkla otci a s povzdechem se přesunula o pokoj dál. „V té sukni máš vyšpulenej zadek,“ sdělila sestře, která opáčila: „No A?“ „No a nic, tak si ji teda nech,“ rezignovala vánoční koordinátorka. Mně už ani neříkala nic. Jen pozvedla obočí a mávla rukou. Sama zvolila jako sváteční úbor sukni, červené tričko s růžovým srdíčkem, co se třpytí až za roh a na hlavu si nasadila plyšovou santovskou červenou čepici olemovanou bílou kožešinkou. Čepici si nasadila již před večeří a po celý večer ji odmítala sejmout z hlávky, čímž pádem jsem se divila, že z ní necákají krůpěje potu.

„Tak už to asi přijde!“ pronesl otec dramaticky, jakmile jako poslední složil příbor a utřel si spořádaně ústa do ubrousku s motivem vánoční růže na krémovém pozadí. „Já uklidím nádobí a vy už radši běžte do pokojíčku,“ pokynula jsem rodině. „Musím na záchod!“ řekla Mladší. „Já taky!“ řekla Starší.

Načež dívčí družina vedena mužem, ježto mi na rozloučenou poskytnul radu: „A pohni!“, čímž ve mně vzbudil myšlenku, jestli nepotřebuju náhodou taky na záchod, zmizela z mého koridoru. Po „pohnutí“, které klasicky proběhlo za řevu koled a stresu, aby do dětskýho pokojíčku neproniklo žádný zašustění nebo něčí kroky z obýváku (a letos i ta rána, když ze skříně s kraválem vypadla tyčka, co tam za normálních okolností drží ramínka…), a taky po úklidu nádobí jsem nenuceně vplula za družinou a podala Lvovi mobil se slovy: „Máš zprávu.“ „Tak co?“ zeptala jsem se pak. „U nás nic,“ pokrčil Lev rameny, „A co u tebe? Tys nic neslyšela?“ „Já taky nic… ale tady to je puštěný nějak hrozně nahlas, to asi nic neuslyšíme.“ Tak jsme ztlumili elektroniku a po chvíli se z útrob bytu ozvalo tiché zvonění. Mladší mě chytila za ruku a byla tak vyděšená, že ani nezaregistrovala, že během zvonění dělá mobil v tátově kapse tichý „Tů-tů-tů…“.

„Jdeme!“ popoháněla nás Starší, ale trpaslíková se odmítala pustit mé ruky, čímž na chvíli zablokovala cestu. Taky odmítala jít první a natlačila Lva před sebe. „Jdi ty!“ přikázala mu a bledý tváře jí rudě plály. Lev tedy srdnatě otevřel dveře do pokoje a nakoukl. Ovanul nás studenej vítr z otevřenýho balkonu. „Ježíšek za sebou zase nezavřel?!“ otázala se Starší pohoršeně a třela si paže, aby se zahřála. „Je tam něco?“ ptala jsem se Lva, kterej jedinej viděl na stromeček, protože my ostatní jsme ještě stáli v kuchyni. A Lev jako každý rok řekl: „Je. Ty vole!!!“ Mladší už to vzrušení asi nemohla vydržet, statečně se pustila mé ruky a s výkřikem: „Uhni!“ se prodrala kolem udivenýho Lva. „Jééééééé!“ zajásala, když se ocitla v pokoji do poloviny zaplněným barevnýma dárkama (je to malej pokoj ;O)

A hned první dárek, co našla se svým jménem, byl pes Lucky. Ó, to bylo radosti! „Tak vidíte, že jsem si ho nevymyslela!“ No, a pak už jsem ztratila přehled, protože jako každej rok nikdo nepočkal na to, až si jeden člověk rozbalí dárek, aby mohl jinej člověk pokračovat. Všichni chaoticky rvali z dárků papíry a z levé strany ke mně doléhalo od Starší: „To je supééér! To je absolutně supééér!!!“ Odnaproti jsem slyšela, jak si Mladší pochvaluje: „Tak já už se nebojím, Ježíšek mě má asi rád! Na tenhle dáreček mi nakreslil srdíčko… a… napsal tam mamka… no tak nic…“ A zprava mumlal Lev: „A kde mám tu školu kouzel, o kterou jsem si napsal? A co je tohle? Aquasaurus?!“

A všechno dohromady bylo moc pěkný. Všichni dostali, co chtěli. I ta škola kouzel se tam nakonec našla. I ty tenisky s hvězdičkou na kotníku. I ty první hodinky pro někoho, kdo ještě nezná čas. A já jsem dostala taky všechno, co jsem chtěla – šperky, oblečení, medvídka v županu a růžových trepkách, medvídkovou svíčku, CD a knížku. „Já toho mám nějak moc,“ rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe. „Máš toho přesně tolik, kolik si zasloužíš,“ řekl Lev a pohladil mě po ruce. Možná ani netušil, že tím spáchal další důležitej dárek…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *