Nemoderní fiflena

Nemoderní fiflena

Někdy v pátek jsem si ráno při pohledu do zrcadla vybavila, jak mi mrňavá Mladší jednou řekla: „Jsi kvásná maminka! Máš kvásný oko!“ „Jenom jedno?“ zeptala jsem se tenkrát. „Jo, tohve!“ přitakala a píchla mě do oka.

Bylo to přesně to oko, co mám krásné i nyní. Druhé oko není tak krásné, neboť jest mírně vypelichané. Lenčina Heřmánka mi totiž před týdnem vyrobila mrkací oči s dlouhými brvami, bych mohla jít plesat neodolatelně okatá. Zdařilo se. Snad jsem byla i nejokatější na celém plese, ač to nahlas nikdo nepřiznal. Ani ta paní, co mi při tanci dupla na holé prsty jehlovým podpatkem. Skoro mi to vehnalo slzy do očí, ale potlačila jsem je, neboť mne Heřmánka instruovala, že nesmím dvacet čtyři hodin a) jít do solárka b) jít do sauny c) dávat si na oči vodu. O slzách sice neříkala nic, ale jistota je jistota, nechtěla jsem zůstat stát na parketu dupnutá, plačící a ještě pelichající. To je snad pochopitelné.

Řasy mi Heřmánka vyrobila dopoledne, než jsem šla pro Mladší do školy. Jakmile mne dítě spatřilo, pravilo (jistě s výstižnou pravdomluvností): „Vypadáš jako princezna!“ „Děkuju,“ řekla jsem potěšena dceřiným postřehem. Opice však dodala: „Ale máš nějak nepřirozeně dlouhý řasy…“

Když přijel domů nic netušící Lev a usedl k večeři, začalo mu být něco podezřelé v okamžiku, kdy jsem se k němu již potřetí naklonila s líbezným ahoj na rtech. Tušil, že se něco děje, ale nemohl ani za nic přijít na to, CO se děje. Mrkala jsem mu do obličeje tak intenzivně, až jsem sama pocítila mírný průvan. Mladší stála opřená o futra a smála se.

„Nic?“ zeptala jsem se tedy.

„Máš něco novýho?“ odtušil Lev.

„Tati, ty to nevidíš?! Mamka přece má…“ vyprskla Mladší, ale zarazila jsem ji: „Ticho. Nenapovídej! Ještě chvíli počkáme.“

Lev už byl totláně dezorientován. „Bylas u holiče?“ tipnul si.

„Ne.“

„A všimla sis, že nějak vržou vchodový dveře? Měla bys je opravit! Cha chá!“

Takže asi tak…

Mno… Mladší to nakonec nevydržela a moje řasy udala. Lev řekl, že ho oslňoval lustr, proto je neviděl, jinak by si jich samozřejmě hned všimnul. Tak třeba jo.

Takže to bylo jen tak na okraj, abyste věděli, že jsem fiflena a nestydím se za to. To jsem ostatně svěřila i všem, co na plese seděli u našeho stolu a jejichž terčem posměchu jsem se stala po té, co jsem propadla skepsi, snad i panice, při představě, že strávím čtyři dni sjížděním vody, tudíž tři noci pod stanem. Ano, vyděsilo mne to. A ano, smáli se mi. Nejvíc Klára, aby bylo jasno, a to mě zná ze všech nejdéle. Mimochodem Klára vypadala také jako princezna, měla lokny a v nich třpytivé kamínky. Kamínky měla i na červených nehtech.

„To sis udělala sama?“ zeptala jsem se.

„Ne, to mi nalakovala Kačenka!“ chlubila se Klára a natáhla ke mně ruku, abych si dílo její jedenáctileté Kačenky mohla prohlédnout pořádně.

„Šikovná!“ vyhodnotila jsem Kaččinu práci.

„To je… ale já jsem jí říkala, že se v tom moc necítím, že si v těch červených nehtech připadám jako transvestita a ona řekla, ať se za ní zítra zastavím, že mi to přelákne stříbrným lakem!“

Ano, naše malé holčičky dospívají rychlejí, než bývá matkám milo. Lakují si nehty lépe než my samy, holí si nohy s ležérní samozřejmostí, samy si nosí domů literaturu o dospívání (půjčenou od spolužaček) a co je nejhorší – na všechno mají názor. Svůj. Mladší má momentálně názor, že má ve všem podstatném přehled a velice ráda mne častuje kontrolními dotazy, které začínají: „A víš?!“ Někdy vím, někdy nevím. A když nevím, to je vám, panečku, doma veselo! To je bývalá trpaslíková, nyní Všechnovímová, ve svém živlu! To je pak radosti v chaloupce chudé…

A ještě jednou ano, už začalo generační tření stran módy. Kupodivu nikoli z mé strany, já jsem nikdy do oblečení nikomu nemluvila a začínat s tím nebudu, takže nevím, kde se Všechnovímová nechala inspirovat, ale ironické: „Mami, co to máš zase na sobě?!“ je u nás stále frekventovanější. V poslední době jsem jejímu vkusu dala obzvlášť zabrat, když jsem si pořídila super boty, které miluju a zbožňuju a vůbec. Mladší pravila, že vypadají jako papuče, ale budiž, tvrdím-li, že je má i Dara Rolins, ať si v nich tedy chodím. Doprovázeno povzdechem. Začali jsme jim říkat „papuče“ všichni a i přes počáteční nedůvěru zapadly do rodiny natolik, že jakmile se Mladší vzpamatovala z toho, že jsem pro ni přišla v nových tureckých kalhotách, resignovaně vydechla: „Mami, CO to máš zase na sobě?! Ježišmarjá! A ty boty se k tomu vůbec nehodí! Kdyby sis k tomu aspoň vzala ty papuče, to by vypadalo mnohem líp! Určitě!“

Z toho je snad zřejmé, jak nepochopená matka jsem. A to se snažím vést děti k toleranci a sama jsem jim tím nejlepším příkladem. Ale nikdo to neocení, co vám mám povídat. Když přišla Starší minulý týden od Heřmánky s vyholeným pruhem kolem ucha, nadávala jsem jí snad?! Ó nikoli! Dokonce jsem jí pruh pochválila! To moje rodička, spatřivši vnučku, konstatovala: „Ježiš, ty už seš jak ta mamka! Ale ona to měla horší!“ :O)

Mno… tak nic… hezkou březnovou neděli všem!

Vaše nemoderní fiflenoidní teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *