Na tohle se mnou nepočítej!

Na tohle se mnou nepočítej!

„Tak na tohle se mnou nepočítej,“ řekla Mladší rezolutně a gestem ruky dala výmluvně najevo, že jakoukoli diskuzi na dané téma předem zamítá. „Nepovídej, vždyť to nemohlo být tak hrozný,“ namítla jsem opatrně. Trpaslíková si nadhodila aktovku, aby osvobodila culík, načež utrousila: „Nic horšího jsem v životě neviděla!“ Kdo by tušil, že největším kamenem úrazu se v rámci vstupu do školního světa stane jídelna…

„Musíš tomu dát šanci,“ přemlouvala jsem druhorozenou a podplatkářsky se nabídla, že jí aktovku ponesu. Zavrtěla hlavou. Podplatit ji už není tak snadný. Vzala jsem to jinudy: „Sím tě, kdybys viděla, jak hnusná ta jídlena byla, když jsem do ní chodila já…“ „A smrdělo to tam?“ „Příšerně.“ „Tak to tam smrdí furt! A byl tam u okýnka takovej větší dlouhej stůl pro paní učitelky?“ „Myslím, že jo.“ „Tak ten tam je pořád!“ „Ehm… aha, ale určitě je hezčí.“ „To nevím, ale my máme na stolech pěkně hnusný ubrusy.“ Pocítila jsem mírnou paniku, ale vzdát jsem se nehodlala: „My jsme měli pěkně hnusný ubrusy! Gumový!“ Mladší se usmála: „Ty máme taky!“ „Ale určitě mnohem krásnější, než jsme měli my! Ty naše byly kostkovaný,“ řekla jsem umíněně. Trpaslíková se zastavila, aby mi viděla dobře do očí a suše se otázala: „Nebyly náhodou červeno-bílý?!“ Rozpačitě jsem přikývla a potomek triumfálně zvolal: „Vždyť říkám, že jsou tam pořád! Dovedeš si představit, o kolik hnusnější musí po těch letech být?!“

Nabyla jsem dojmu, že bude bezpečnější převést hovor jinam: „Máte nějakou úlohu?“ „Ostatní děti jo, já ne,“ odpověděla Mladší vesele. „Jak to, že ty jediná nemáš úlohu?“ „Já jsem to stihla udělat v hodině,“ pochlubila se školačka a rozverně si poskočila, až jí culíky zakroužily kolem hlavy. „A jak je možný, že tys to stihla a ostatní ne?“ Zeptala jsem se podezíravě a myšlenky o genialitě vlastního dítěte mi vydržely přesně jen ten okamžik, než trpaslíková odpověděla. Znělo to lehkovážně, znělo to objevně, znělo to spokojeně. Akorát mně pak na chvíli došla slova. Doslova to totiž znělo takhle: „Ále, mami, prosím tě, vždyť to stačilo jen trochu odfláknout!“

„Já jsem hned říkala, že bude hrozně šikovná!“ Připomněla mi rodička, když jsem se jí s přístupem Mladší svěřila. Zmátlo mě to ještě víc.

Krom studijních úspěchů a smiřování se s jídelnou máme za sebou už první den školní absence. A s ním spojenu absenci prvního zubu v ústní dutině paní trpaslíkové. Teda tak napůl. Ten mléčnej pidizub snad musel mít zuby i nehty, jinak nevím, čím by se v té puse tak zatvrzele držel. Fakt je, že pozici uvolnit nehodlal ani tehdy, když se za ním začal klubat novej zub. „To bude chtít vytrhnout,“ konstatovala jsem při pohledu na zubní dvojici. Trpasličí tlamička sklapla a skrz zuby procedila větu, kterou si patrně velmi oblíbila: „Tak na to se mnou nepočítej!“ „No počkej,“ zarazila jsem majitelku tlamičky, „jinak to nejde. To by ti ten novej zub vyrostl nakřivo, bylo by to ošklivý a musela bys nosit rovnátka. Přece nechceš, aby ti vyrostl novej zub nakřivo? Že ne?!“

„Chci,“ cedilo dítě skrz zuby, jako kdyby si snad myslelo, že jakmile ústa otevře, vrhnu se na něj a mléčňák mu vykotlám stůj co stůj. „Už jsem tě objednala k paní doktorce.“ „Ale já nikam nejdu! Zub si trhat nenechám. Vlastně si přeju mít rovnátka! Dělají se i v růžové?“

O pár dní později seděla Mladší v bílým koženým křesle a paní zubařka se nad skláněla. I skrz roušku bylo vidět, že se snaží usmívat. „Takový malinký zoubky v takové malinké pusince,“ štěbetala a snažila se uchopit kleštičkami ten původní mikrozub. „A…a…auuu!“ Vydechla Mladší kapku přidušeně a zvlhly jí oči. Mně taky. „Chceš si ho schovat pro zoubkovou vílu?“ Zeptala se sestřička. „Určitě!“ Vyhrkla jsem, sestřička zub omyla, zabalila do kusu gázy a obřadně mi jej podala. Paní zubařka si sundala roušku a mrkla na Mladší: „Byla jsi moc statečná. A jestli tě nebolí v krku, dej si dnes hodně zmrzliny!“ „To jsme si domluvily už předem,“ ujistila jsem ji a dostalo se mi pochvaly: „To jste vymyslely moc dobře!“ Omalovánky za statečnost ale dostala jen Mladší. A tu litrovou vaničku zmrzliny pak fakt snědla sama a pokaždé, když jsem jí už nechtěla přidat, starostlivě na sebe v zrcadle otevřela pusu a jakože sama sobě říkala: „No, bolelo to. Ale ještě že mi ta zmrzlina trochu pomáhá!“

Ano, zdá se, že Mladší na rozdíl ode mě nebude neprakticky přímočará a že rovněž na rozdíl ode mě bude umět použít cosi, čemu se všeobecně říká ženská taktika. Budiž jí to přáno. Ostatně minulou neděli se do hovoru na toto téma připletl Pepek a s neochvějnou jistotou svých necelých sedmi let mi s šibalským úsměvem poradil: „Musíš se s tím smířit! Co naděláš.“ A protože vím, že naši trpaslíci jsou velmi chytří trpaslíci, zkusím se Pepkovy rady držet. Kdo by taky odolal radě od někoho, kdo potom filmově dodá: „Na mě se můžeš spolehnout!“ ;O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.