Jak jsem se tak začala pídit po tom, jak v kterým koutku světa slaví Vánoce, napadlo mě, že je vlastně docela divný to takhle zevšeobecňovat, protože každá rodina má svý zvyky, že ano. Tak abych vám rozšířila obzory, napíšu vám, kterak slavíme Vánoce my.
Letos mi přijde ten předvánoční čas takovej podivnej. Vždycky jsme touhle dobou měli na balkoně zakuklenej stromeček. Ano, i předloni, když jsme slovem balkon velkoryse nazývali tu římsu před francouzským oknem. Loni nám řemeslníci vykouzlili z římsy lodžii, která je skoro větší než koupelna, takže jsme tam stromeček nastěhovali velmi záhy po zahájení adventu. Letos? Nic. Možná to je tím, že nesněží, tak nemáme pocit, že by za týden ty Vánoce opravdu mohly přijít. Mno, ale co. My nejenže ještě nemáme stromeček, my ani nevíme, kam ho dáme, bo se nám příbytek rozrostl o jeden kus nábytku, kterej zabírá zrovna to stromečkovo místo. To je teda chci vidět, jak se spolu o to místo poperou…
Jelikož jsme tedy stromeček vždy měli, zdobili jsme jej pár dní před štědrým dnem. Já vím, že správně se to má dělat až 24. 12., ale chtěla jsem si tu atmosféru trochu užít, neboť jednak odjíždíme každoročně 25.12. do Tcháňatova a druhak na to v ten vánoční den beztak nemám čas, páč jsem ta kuchařka a jakože hospodyňka. Takže zatímco ostatní čumí na bednu, případně spí, já v potu tváře slavnostně smažím, vařím a připaluju.
Čímž jsem se dostala ke slavnostní tabuli. Bramborovej salát dělám takovej ten svůj, kterýmu se asi žádnej jinej nepodobá, protože v něm musí být jen to, co jí všichni. To znamená, že v něm nesmí být třeba hrášek, mrkev nebo cibule. Kdyby tedy záleželo na Mladší, byl by salát jenom šunka a vařejný vejce… No, možná by to k těm řízkům nakonec nemuselo chutnat až tak špatně. Brsalát každopádně chystám den předem a dělám ho hóóódně, páč ho vždycky někdo (Lev) dost spořádá ještě dřív, než přijde jeho čas.
Před dalším chodem musím předeslat, že jsme rodina, která neholduje luštěninám. Dá se říci, že někteří členové luštěniny přímo diskriminují. Asi před deseti lety, jsem těmto, tehdy dvěma, členům oznámila, že jest jistý zvyk jísti na štědrý den čočkovou polévku s klobásou, přičemž čočka je zárukou toho, že budeme mít v příštím roce dost peněz a klobása záruka toho, že svoje tvrzení lépe prodám. Sama sebe podezírám, že jsem si to vymyslela, páč už nevím, kde jsem na tom tehdá byla. Každopádně se u nás od toho dne vaří čočková polévka s klobásou. Díky ní se vždy něco veselého přihodí. Například vloni jsem ji spálila tak, že jsem ji vyhodila i s hrncem a předloni jsem až v okamžiku, kdy stála v miskách na stole, zjistila, že jsem do ní zapomněla dát klobásu, pročež jsem ji slavnostně uvařila zvlášť a neméně slavnostně jsem ji nakrájela přímo do misek se stydnoucí polévkou vypadajíc u toho jak obsluha v třetí cenové.
Nezbytnou součástí vánočního stolu jsou také kvanta kuřecích řízků a opečené vinné klobásy smotané do ulit, ježto do naší moravské domácnosti přinesl duch z Lvího rodiště. Jakkoli úspěšná jsem byla v propagaci čočky, s rybou jsem krutě pohořela, i když jsem po několika vánocích vyměnila kapra za filé.
K večeři zasedáme kolem páté, všechno nanosím na stůl a všem zakážu, aby po dobu večeře vstávali. Zmíní-li se někdo, že se mu chce například čurat, jsem hysterická, čímž dám jasně najevo, že Vánoce definitivně začaly. Rovněž v rámci slavnostní atmosféry zapálím svíčky, na což některé dítě radostně reaguje větou: „Jé, zhasneme?“ Po té některý idiot opravdu zhasne a počneme hodovat. Během prvního sousta zjistíme, že nevidíme na talíře, ale co se dá dělat, když nikdo nesmí vstát od stolu, aby rozsvítil…
Po večeři, když už jsou všichni dostatečně vystresovaní tmou, nutkáním na záchod, případně očekáváním Ježíška, odejde Lev s holkama do jejich pokoje, kde z okna vyhlíží, jestli už Ježíšek nejde. Já zatím za abnormálně hlasitých koled sklízím nádobí do myčky a dělám ty další věci, o kterých se před dětmi nemluví… Často u těch dalších věcí upadnu, v horším případě mi upadne některá ta věc. Nejhorší je zkoordinovat pohyby tak, aby do mezer mezi koledami nebylo slyšet jiné zvuky, než je cinkání ukládaného nádobí, případně proud puštěné vody z kohoutku. Pak otevřu balkonové dveře. Když se posléze přidávám k ostatním, abych vyhlížela Ježíška, bývám zpocená, uřícená a zadýchaná…
No a pak se to vždycky tak nějak tajemně uděje, že zazvoní zvoneček a jde se ke stromečku. Stromeček svítí, v otevřených dveřích balkonu si pohrává vítr se záclonou a půl pokoje je pokryto balíčky. Nezřídka v tomto okamžiku dohraje CD s koledami a Mladší zařve: „Jééééé! Co je moje?! Můžu rozdávat?“ Tedy před pár lety to znělo asi takhle: „Jééééé! Čo je moje?! Můžu voždávat?“ A ještě před více lety tu samou větu říkávala Starší.
Asi hodinu po té se všude po bytě válí balicí papír, rozervaný krabice a stužky, já stavím na kafe a u toho ucucávám z druhé sklenky vína. V televizi začíná pohádka…
… takže takhle nějak to bude už za týden. Jestli teda koupíme ten stromeček…
A co u vás? Podělte se! Jo a hlavně si pěkně a v klidu užijte ten poslední adventní týden!
Vaše teta Fily
Add Comment