V okamžiku, kdy tohle čtete, jsem (snad!) v poklidné náruči moře, nechávám se rozmazlovat teplem, ba vedrem, a už jsem (snad!!!) i vzpamatovaná z cesty, ze které mám v okamžiku mé přítomnosti, tedy teď, když píšu tyhle řádky, neskutečnej strach.
Jedeme totiž do Chorvatska. Po tak dlouhý době, která stačila obměkčit mé rozhodnutí, že autem už nikdy. Věrný blogový čtenář si vzpomene proč.
Zda jsem cestu přežila, se ve skutečnosti dozvíte nejdřív za týden, ale předpokládejme, že ano, jelikož jsem silná, odvážná, otrlá a stresy vyhledávající osobnost. Zdá se. Což se nedá říci o přítelce Lence, která mi na dotaz: „Kdy se konečně přijedeš podívat?“, řekla: „Já bych už i kolikrát přijela, ale vždycky mě odradí to vedro.“ „Že se nestydíš takhle přiznat, že by ses neobětovala pro kamarádku!“ odvětila jsem přívětivě, tak, jak to umím jistě jen já. I ona spontánně pravila: „Já bych se pro kamarádku i obětovala, ale…“ „Ale pro mě ne, co?“ vyprskla jsem do telefonu. „Nééé,“ hájila Lenka své kamarádské geny, „Pro tebe jo, ale to vedro mi to vždycky překazí!“ Z toho jsem usoudila, že přítelka Lenka není tak silná, odvážná, otrlá a stresy (a vedro) vyhledávající osobnost jako já.
Ostatně nemohu jí to mít za zlé, neboť je nás tak otrlých málo. Ani přítelka Denisa, a to se ani na vedro nevymlouvala, k nám dlouho nemohla najít cestu. Nebýt toho, že se statečný Pepek Ámožník obětoval a jako zástupce všech Ámožníků u nás hrdinně přenocoval, tudíž si pro něj musela přijet, tak by snad nenašla cestu dodnes. I když dnes vlastně nejsme doma, takže nic…
Odpoledne s Pepkem Ámožníkem způsobilo, že se mi hlava přeplnila vzpomínkami na doby, kdy Mladší i Pepek byli jen taková malá žvatlavá a ryze nejroztomilejší trpaslíčata na světě. O tom není pochyb. A myslím, že ta intenzivně bok po boku, tedy spíše boček po bůčku vzhledem k jejich tehdejší miniaturizaci, strávená léta budou jen těžko zapomenuta. I teď, po předlouhé době nevidění se, jako kdyby navázali v přátelství přesně v půli věty, kterou se naposledy loučili. Fascinující. Jako když najdete se střevíčkem tu pravou Popelku.
Ovšem trpaslíčata už to nejsou. Dělají vtípky, dokonce mluví v narážkách, jeden druhýmu u toho sekunduje, jako kdyby předem věděl, co parťáka napadne, jako kdyby předem znal pointu. Pohled na ně mě přiváděl to nostalgie, kterou jsem si nemohla ani pořádně vychutnat, protože jsem se musela smát, až mi slzy tekly. Jen tu hru, při které si vytáhli domeček pro Barbie, nábytky, obchod, rozličnou zvířenu, Barbie a Kena, tu jsem moc nepochopila. Začala totiž tím, že Pepek řekl: „Já budu mít Kena a Ken bude úchyl.“ Mladší nehla ani brvou a souhlasila. Když jsem se o chvíli později přišla podívat, jak se vyvíjí příběh úchyla Kena, ležel prost oděvu v objetí s Barbie, která nebyla oblečena ni skromně. „Ehm… na co si to hrajete?“ zeptala jsem se rozpačitě a nakukovala Mladší za záda, kde schovávala nahatej páreček. „Proč jsou ti chudáci nahatí?“ otázala jsem se následně. Pepek se rozchechtal, plácnul se pravačkou do čela a pak sám sebou do postele, kde se dusivě hihňal do peřin. „Oni byli na diskotéce… tam se opili a teď je jim špatně,“ osvětlila mi Mladší neochotně. Jak přiznávám, moc jsem to nepochopila, asi jsem na dětský hry už přestárlá. Tak jsem jim šla napustit vanu.
Překvapivě se chtěli koupat spolu. Ovšem, a to je vážná věc, na rozdíl od Barbie a Kena trvali na tom, že obnaženi nebudou v žádným případku! Mladší si vzala plavky i s podprdou, a Pepek, kterej, nevím proč, odmítnul její druhý plavky (takový pěkný hnědý s růžovýma kytičkama), si nechal slipy (modrý s rybičkama).
A já jsem pak večer, když byt utichnul, trpaslíci usnuli a Starší vyprovodila kamarádku, přemýšlela, jestli jsem dost silná, otrlá a odvážná osobnost i na to, abych si připustila, že i trpaslíci můžou začít dospívat. Příště vám možná napíšu, jestli je těžší tohle, nebo cesta do Chorvatska. ;O)
Hezkej poslední červencovej víkend a hodně odvahy, ať už ji potřebujete k čemukoli. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment