Minulý týden…

Minulý týden…

… jsme využili prodlouženého víkendu a vyrazili do Tcháňatova už v pátek. Dům voněl teplým štrúdlem, zádveří na zahradě sušeným koprem, vzduch venku byl prosáklý teplým vlhkým podzimem. Všechny ty vůně mám ráda.

V jednu chvíli se déšť popral o prvenství se sluncem. Obloha se zatáhla do tamvěmodra, přesto magicky rozzářila všechno okolo a nakonec po tom malým nadpozemským sporu zbyla jen výmluvná dvojitá duha. Lev ji překvapivě nevyfotil. Nechal doma kartu do foťáku…

Během soboty i neděle na tuto skutečnost několikrát zažehral, neboť příležitostí k focení bylo víc než dost. V sobotu jsme se vypravili směr Loučeň – bludiště. Výpravy se toliko nezúčastnila tchýňka a Starší. „Co jsi celý odpoledne dělala?“ Ptala jsem se po návratu prvorozené. „Ále,“ mávla rukou, „nejdřív jsem s babičkou probrala politickou situaci a připadala jsem si u toho strašně chytře a pak jsem usnula…“

Ale zpět do bludišť. Park kolem zámku je fajn. Můžete se tam brodit listím, zakopávat o žaludy a samozřejmě dát trpaslíkovi důležitou práci, ježto spočívá v orientaci v mapě, podle které najdete další a další a další bludiště. Mladší se úkolu chopila po svém. Do prvního (tisovýho) bludiště vběhla srdnatě a propletla se jím v mírné euforii, přičemž neustále projevovala obavy o svého otce, aby se mezi stromky (zatím o vzrůstu cca 50 cm) neztratil. Její starost byla až dojemná. Po té, co z tohoto bludiště vyšla celá výprava čítající Mladší, Lva, tcháníka a mě bez úhony, paní trpaslíková pravila: „Já jsem se sem teda těšila, ale je to lepší, než jsem si představovala! Jejda!“ Výkřik jejda se již nevztahoval k zmíněným atrakcím. Druhorozená se totiž z dosud nejasných příčin natáhla na cestičku. Cestička byla po dešti taková pěkná, rozblácená a mokrá. Stejně vypadala i kolena naší malé průvodkyně. Pro jistotu si na nich ten blátivej suvenýr rozpatlala papírovým kapesníkem. Teprve tím byl výlet regulérně zahájen…

Nebudu popisovat všechny bludiště, už to udělala M.M., takže si to přečtěte buď od ní, nebo se tam rovnou zajeďte podívat, je to tam vážně fajn. Jediný, co k tomuto výletu chci ještě dodat, je to, že jsem se v palisádovým bludišti poctivě svezla na klouzačce. Jako jediný dospělý z naší výpravy! Lev ani tcháník se nenechali vyprovokovat a dokonce je nedonutilo ani to, že jsem je veřejně označila za zbabělce. Mladší jela aspoň čtyřikrát.

V neděli jsme donutili i tchýňku se Starší, aby opustily bezpečí domova a vypravily se s námi za dobrodružstvím. Jeli jsme na hrad Potštejn. On to ani tak není hrad jako zřícenina, ale byl to fajn výlet, páč jsme zaparkovali dole ve vesnici a vyšlápli si to k hradu pěkně po svých. Mladší od poloviny cesty brblala, že ji bolí nohy a věšela se mi na ruku se slovy: „Táhni!“

Na hradě bydlí čtyři kozy, jeden neurotický kozel a několik kůzlat, ke kterým dle břich koz brzy přibudou další sourozenci. Kozy jsou černý, skotačí po hradbách jako kamzíci, vesele spásají trávu, ničí skalku, kterou si tam nějakej bláhovec založil, a „nenápadně“ pronásledují každou turistickou výpravu, co jde na prohlídku. Mladší z nich byla trochu nervózní a docela mě překvapila, že když si měla vybrat mezi pohlazením kozy a tím, že se bude z pěti centimetrů koukat do otevřenýho včelího úlu, zvolila úl.

Náš průvodce byl zvláštní mladík, pořád pokukoval po Starší a snažil se být vtipný. Trochu si tím naběhl, páč řekl: „Kdybyste se mě chtěli na něco zeptat, co bych jako mohl vědět, což je dost nepravděpodobný, tak se mě klidně zeptejte.“ A kluk z páru, co šel na prohlídku s námi, se bezelstně otázal: „V jaké jsme asi tak nadmořské výšce?“ Průvodce se zarazil, uchechtl a bez nějakých vytáček přiznal: „To teda fakt nevím.“ Lev si posadil brýle na čelo, hodil na průvodce takovej ten pohled sledujaučse!, načež klukovi prozradil: „Asi 400.“ „Jo?“ Podivil se průvodce radostně, „Tak děkuju.“ „Prosím,“ řekl Lev, brýle si srovnal a vážně dodal: „Jen se mě klidně zeptejte, kdybyste chtěl něco vědět…“ Málem jsem padla smíchy přes hradby (kdyby to teda nebylo tak vysoko :O).

Po prohlídce jsme se vypravili lesem zpět do vesnice. Taky jste si všimli, že z kopce to jde vždycky rychleji? Ale možná nás popoháněl hlad, jelikož od poledního bylo už dost daleko a my jsme ještě neobědvali. V hospůdce u kostela jsme zabrali stůl se spoustou míst, abychom se tam všichni vlezli a zatímco jsme čekali na jídlo, Mladší se Starší si krátily čas tím, že hrály hru, která mě nějak zvlášť neoslovila. Nechtěla jsem vypadat jako hysterka, tak jsem chvíli tiše trpěla a dělala, že nevidím, jak Mladší uhýbá rukou, do který ji Starší vždycky plácne svojí rukou a nedělá to nijak ohleduplně a bylo mi jasný, jak tahle zábavná hra skončí, což jsem taky po chvíli řekla: „To skončí zase řevem! Nechte toho a bavte se nějak normálně!“ Paní trpaslíková si povzdechla: „Ach jo.“ Pak se mi naklonila až k obličeji a sdělila mi krutou pravdu: „Mami, ty jsi jenom na obtíž!“ A tím bych moje zážitky z uplynulého víkendu uzavřela.

Tak se mějte hezky, užívejte podzimu, a kdybyste někde v hračkářství (nebo něčem v tom smyslu) narazili na draky, dejte vědět. U nás je totiž nikde nemají, bídáci!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *