Stavba stále pokračuje. Ještě nejsme u cíle, ale už se rýsuje něco, co připomíná domov a já se do bytu, který začíná hýřit barvami, vracím jako „domů“.
Zatím je tu ještě skoro všechno provizorní. Všudypřítomný prach nenápadně usedá na všechno, co mu dá jen sebemenší šanci. Po čtrnácti dnech přivezli záchod, zavěsili jej do zbrusu nové žluto modré místnosti a dovolili mi spláchnout. Úkon jsem provedla obřadně a s dojetím. Koupelna je dosud nepoužitelná, ale i ona se začíná podobat barevnýmu plánku, kterej jsme si se Lvem vymysleli. Hlavní pracovník, pan Matějka, o něm hned první den prohlásil, že „je malej“ a okázale jej ignoroval. Přesto se našim představám nakonec podvolil. Stěnu z luxfer, nad kterou ohrnoval nos, postavil pěkně rovnou a teď si jen pochvaluje, kolik jí prochází do koupelny světla. Zdá se, že mě nakonec, snad trochu proti své vůli, začal respektovat.
Nic jiného mu ostatně ani nezbylo, protože jsme si tu zbyli sami. Po prvním týdnu stavby odjel Lev do Práglu a holky musely zůstat ještě u našich, neboť nechtěly jít do bytu bez vody a záchodu. Nikdy jsem to nepočítala, ale o bydlení a stavbách jsem napsala už nejméně stovky článků. A řeknu vám, že bez těchto teoretických znalostí bych se byla bývala dožadovala zednického respektu zbytečně :O) A když jsem na řezačce demonstrativně a s přehledem správně uřízla kachličku, věděla jsem, že mám vyhráno.
Že nebudu mít vyhráno úplně ve všem, mi došlo v okamžiku, kdy v pondělí přijela kuchyňská montérská skupinka čítající tři kluky, z nichž byl práce schopný toliko jeden. O zbylých dvou jsem se záhy začala domnívat, že jsou patrně diabetici. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč v jednom kuse svačí, až jim drobky lítají na den starou podlahu, kterou jsme v potu tváře dodělávali spolu s výmalbou kuchyně, aby do ní přišla nová linka se vším pohodlím a komfortem. Ještě později jsem naznala, že padající drobky byla ta nejlepší varianta, neboť po nich začalo padat nářadí a den starou podlahu, ačkoli jsem ji předtím důkladně pokryla mirelonem a kartony, na několika místech úspěšně prodřelo. Na jednom odštíplo.
Jakkoli jsem byla z počátku přívětivá, i kávu jsem nabízela, ano, taková já jsem, postupem času jsem začala supět. A to jsem byla milá i v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že chlapci přivezli k tmavě hnědě lince hnusná bílá dvířka a čílka k šuplíkům, která jsem OPRAVDU nechtěla, nepřivezli barový pult, varnou desku ani digestoř. Ještě jsem, já hlupák, pravila: „Vím, že za to nemůžete…“ a volala na místa za to zodpovědná. Když se ale hoši již podruhé na více než půl hodinu zdejchli a pokuřovali dole před domem, chytil amok nejen mne, ale i přítomného pana Elektrikáře, ježto nelenil a fotil siestu montérů na mobil řkouce, že potřebujeme mít důkaz o jejich neschopnosti, neboť si účtují cenu montáže na hodinu nikoli úkolově. Toho dne montáž nedokončili.
Jelikož jsem si na jejich pracovní morálku stěžovala, poslali mi na druhý pokus jiné chlapce. Byli sice slušní, úslužní až za roh, ale přivezli toliko barový pult, který k mému úžasu NEBYL vyrobený, ale pytlíkovali ho na chodbě spojováním několika dřevotřískových desek, který zamaskovali nažehlovací páskou. Můj úžas neznal mezí a nenašel je dosud. Po několika hodinách pytlíkování a po té, co navrtali horní plochu pultu, přišli na to, že část kolmá k zemi je o dobrý dva centimetry kratší… „Nějak vám to nevyšlo, co?“ řekla jsem ironicky a upozornila je, že ani dnes nejsem ochotná montáž zaplatit. Vzhledem k tomu, že dvířka a čela opět nedovezli (tudíž do linky nemůžu nic dát, ačkoli mi bylo řečeno, že „to nevadí. Klidně si tam něco dejte!“, na což jsem opáčila: „Fakt? Vy to doma TAKY tak máte?“), odmítla jsem vydat i ta hnusná bílá, co jsou složena v předsíni, kde se na ně krásně práší z koupelny, ježto je stále ještě v brutální fázi rekonstrukce. „Ty si tady nechávám jako rukojmí a vyměním je až za nový a SPRÁVNÝ dvířka. Jinak, jak vás tak pozoruju, bych se jich už taky nemusela dočkat,“ sdělila jsem chlapcům. Řekli, že jo a odjeli s prázdnou. Nyní čekám na třetí pokus, ježto proběhne záhadno kdy. Byla jsem tak vytočená, že jsem nutila Lva, aby mne odvezl do prodejny, kde jsme kuchyň koupili (a zaplatili!!!), že si tam odmontuju chybějící komponenty z vystavených linek. Bohužel to neproběhlo, ale jestli budu čekat ještě pár dní, tak se tam snad i vypravím sama.
A když jsem dotlačila do kuchyně ledničku a zapnula ji do zbrusu nové zásuvky, čekalo mě další překvapení. Tma. Asi prasklá žárovka, říkám si takhle k půlnoci, zanechávám ledničku svému osudu a upadám do bezvědomí, protože už několikátý den vstávám o půl šestý ráno, ulehám notně po půlnoci a sotva pletu nohama. Ráno tam byla pořád tma. Tma tam byla i odpoledne, když přijel můj rodič, by dodělal podlahu v obýváku. Když sáhnul do lednice pro vychlazený nápoj, pravil: „Ty, Fily, ta lednička ti nefakčí!“ „Toho si nevšímej, asi tam praskla žárovka,“ řekla jsem já. On zamyšleně vytáhnul hlavu z lednice a děl: „Tak su blbé?! Dyť je tam hicna!“ „Nekecej!“ řekla jsem neslušně tatínkovi a běžela strčit do lednice svoji hlavu. A nekecal. Byla v ní více než pokojová teplota.
V tu chvíli jsme zjistili, že série mozaiky do koupelny je vadná, přebírala jsem obklad po obkladu a ze tří krabic vytřídila s bídou jednu dobrou a použitelnou. Tak jsem si šla sednout na balkon. Na oranžový plastový sáňky. To už jsem, pravda, svému optimismu příliš nadějí nedávala. On mně pro jistotu nedával nic. Otec, spatřivši své dítě (čili mě) nečekaně letargické, chopil se iniciativy a jal se telefonovat rodičce, neboť v patře, kde bydlí, bydlí i maminka jistého opraváře ledniček, s nímž jsem se v dětství, když ještě nebyl opravářem ledniček, kamarádila a dodnes mu nezapomenu, že mne nepřišel v roce 1981 na velikonoce vymrskat.
Rodička vyžebrala od maminky Freezmena jeho telefonní číslo, taťka mu zavolal a Freezmen přislíbil, že se večer zastaví. Plni naděje jsme šli dokončovat podlahu a připojili jinak funkční vysavač, abychom odsáli piliny. „Proč to nejede?!“ otázal se otec podezíravě a nechápavě hleděl na vysavač, kterej ani neškytnul, natož aby vysával. Sledovali jsme cestu šňůry a náš pohled skončil na zásuvce, v který byla připojená i teplá lednice.
Až v tom okamžiku mi v hlavě proběhla vzpomínka, v níž zapojuju uprostřed sutin rychlovarnou konvici, aby uvařila těm našim pracantům, co se tu střídají, kafe. Elektrikář něco kutil s drátkama kousek ode mě a já povídám: „Ježišmarjá, mně to nefunguje! Proč?“ A on povídá: „Tenhle okruh ještě nemám zapojenej…“
„Počkej, já něco zkusím,“ řekla jsem nahlas rodiči a dotáhla prodlužku z jiné zásuvky. Vysavač se rozhlučel, lednička spokojeně zavrčela a zelená kontrolka se jásavě rozzářila. Věnovali jsme si s taťkou pohledy, v nichž bylo absolutně vše, a propukli v smích ne příliš vzdálený hysterii. Načež otec vyslovil to, nač jsme mysleli oba: „Kdo mu zavolá?“ Míníc tím pochopitelně opraváře. „Zavolej mu ty,“ škemrala jsem zbaběle, a abych ho motivovala, podle jsem dodala: „Ty seš takovej šikovnej!“ Na rodiče to pochopitelně (jako na každýho chlapa) zabralo, celej se načepýřil a už vyťukával číslo: „Jo… ahoj… to su já… no prosim tě, tady ti elektrikáři debilní nezapojili okruh… no já sem na to přišel… sem to vyzkóšel, rozumiš… jo, už to fakčí… tak díky! Jo, a kdykoli se na tebe obrátim!“ ukončil otec konverzaci s nonšalantní velkorysostí a zmáčknul červený tlačítko na mobilu.
Novinek je víc, ale musím končit, neboť jdu natírat topení. K té červené stěně, co vymaloval Lev a té žluté, kterou jsem chtěla já, jsem vybrala bílou barvu… (Jo, je to trochu jako u McDondy. ;O)
Vaše tvořivá teta Fily
Add Comment