Náctiletá

Náctiletá

„Pojď se potulit, dokud ti je deset!“ vyzvala jsem Mladší chvíli před tím, než se chystala vklouznout do své postele. Přivinula se ke mně a s úsměvem chlácholivě řekla: „První, koho uvidím, až mi bude jedenáct, budeš ty!“

Měla pravdu. První, koho ve čtvrtek po probuzení uviděla, jsem byla já. Jí bylo jedenáct a nebránila se nutkání si to stále dokola okouzleně připomínat, jako kdyby jedenáctka byla vstupenkou do dospělejšího světa, kde se budou dít velké věci, o něž byla dosud ochuzena. Překvapilo mě, že to tak moc prožívá a vnímá, mnohem více než loňskou desítku, která zase připadala veledůležitá mně.

Jak se později ukázalo, nebyla v tom sama. Hodinu od jejího probuzení jsme totiž mířily k Sestřinu autu, co nás mělo odvézt na koupaliště, aby byl narozeninový den náležitě probenděn. Mladší usedla na zadní sedadlo vedle Ukáška, pohrdavě odmítla autosedačku, připásala se a pronesla: „DNES je mi už jedenáct!“ Bratranec jí věnovala závistivý pohled: „Fakt?! Ty se máš! To není fér!!! Já si musím ještě rok počkat!“ Řekl to s naprostou nefalšovanou upřímností. Možná si ti extrpaslíci vážně myslí, že je na jedenáctce něco magickýho, napadlo mě, ale nevěděla jsem, jak se zeptat, tak jsem se jen otočila na synovce a smířlivě prohodila: „Však se taky dočkáš, neboj!“

„Já se hrozně těším, teto!“ prozradil mi důvěrně.

„Vážně? A proč?“

„Protože budu první a pak nejstarší puberťák ve třídě!“ pochlubil se.

„Fakt? Ty jsi nejstarší ze třídy?“

„Jo!“

„Aha, tak to jo.“

Ukáš se zamyslel a po chvíli dodal: „Teda kromě paní učitelky.“

Zasmála jsem se. „Ta už asi ale náctiletá nebude…“ odtušila jsem.

„To asi určitě ne.“ zamyslel se Ukášek, ale nebyla by to Mladší, známá to paní Všechnovímová, kdyby mě neopravila: „Bude! Mami! Přece až jí bude sto jedenáct!!!“

„Toho se nedožije,“ upozornil sestřenici Ukáš a hned se stoickým klidem vysvětlil proč: „Každý rok vyhrožuje, že se kvůli nám nedožije ani konce školního roku!“

Než jsme dojeli na koupaliště, požádala mne Mladší, abych o ní říkala, že teenager, nikoli náctiletá. Prý to zní líp…

Na koupališti jsme potkali Kikinu, toho času na výletě se školičkou, kam tento týden zkušebně chodí. Jakmile nás uviděla, uprchla z kolektivu, neboť potřebovala matce sdělit velikou myšlenku a snad se bála, že ji zapomene, než k tomu bude mít oficiální příležitost.

„Už bím, co bych chtěua vánočům!“ vyhrkla.

Sestra se podivila, že holčička přemýšlí v parném dopoledni o vánocích, nicméně se na sny svého dítka optala.

„Miminko! Ae živý!!!“ vyhrkla trpaslice.

„S tím nepočítej! Já nemám nervy ani na vás dva!“ zděsila se Sestra.

„Beboj!“ uklidňovala ji Kikinka, protože to měla samozřejmě všechno promyšleno a patrně matčinu reakci v tom duchu i předvídala, takže mohla pohotově vypálit řešení: „Podáme Ukáše!“

„Chudák Ukášek!“ řekla jsem, ale Kikina se jen uculovala, protože vidina miminka v rodině, které by ji automaticky nominovalo na post té starší sestry, se jí zkrátka jevila jako kouzelná. A tak mě napadlo, že budu muset z vědeckého hlediska začít bedlivě sledovat, kdy se ta bezbřehá touha po stárnutí u lidského tvora stopne, páč to by mě teda vážně zajímalo.

Ten den jsme si s druhorozenou ještě na počest jedenáctky objednaly obří pizzu a mohla jít spát. Poprvé jako jedenáctiletá. Aby se druhého dne jako jedenáctiletá probudila a jela s Pepkem dovádět do Laa. Oba skorodospělci na sebe téměř celý den šišlali, řehtali se u toho jako MALÍ a oslovovali se výrazy, které používali jako trpaslíčata :O) Bylo to hrozně fajn.

Oslava tentokrát proběhla poměrně brzy, již minulý víkend, neboť u nás byla tcháňata, čehož se ke slavení nedalo nevyužít. Sešli jsme se tedy v přilehlé hospůdce v ještě přilehlejším lese v poměrně velkém počtu, neboť jsme, jak známo, velká rodina a bylo nás dost i přesto, že se bratr Vafin tradičně a bratr Mafin s rodinou netradičně nepřipojili. A bylo by to bývalo všechno fajn a super, i přesto, že nás déšť vyhnal ze zahrádky do salonku, kdyby mne nepřepadla jakási žaludeční indispozice, co mě posléze donutila odplazit se domů, kde jsem prožila hezké a zajímavé chvilky a chvíle na  záchodku ve všelikých roztodivných polohách. Mno… moc příjemné to bylo… A když jsem se po třech dnech trochu vzpamatovala, došlo mi, že je jedno, jestli jste rozvětvená rodina a jestli jste zorganizovali oslavu a snažili jste se jak kreténi, protože když je vám pak blbě, najde se patnáct lidí z dvaceti, co na vás budou čumět, popíjet, pomlaskávat a komentovat, jak špatně vypadáte a diskutovat, jste-li zelení či bílí, ale jen jeden z nich se nakonec zvedne a přinese vám vodu… A ten jeden byl k mému překvapení… Sestra. A tak si říkám, že pořád ještě mě má co překvapovat. Škoda jen, že jsou mi některá překvapení líto.

Mladší však dostala překvapení, co jí nebylo líto. Naopak to bylo překvapení všech překvapení, největší na celém širém jedenáctiletém světě, překvapení, po kterém ta malá duše toužila vší svou silou a smutně, přesmutně, se smiřovala s tím, že na něj nedosáhne, protože jí ho úzkostlivá matka nechce dovolit řka, že to pro ni není bezpečné. Proto když obdržela dvě vstupenky na koncert Red Hot Chilli Peppers, nemohla uvěřit svým očím a dojatě se z přemíry štěstí rozplakala, vyobjímala nás a pak šla hned zavolat Kačce, protože to prostě MUSELA sdílet s někým, kdo ji pochopí. A to ještě netuší, že ji tam čeká další překvapení, ale tom pšššššt, to je tajný a zatím se o tom nesmí mluvit ani psát. Jen doufám, že to tam s ní nesekne… :O)

Týden jen příjemných překvapení vám přeje

vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *