Nástrahy dospělosti

Nástrahy dospělosti

Na drobných modrých kostičkách dlažby stojí hned vedle záchodové mísy černý drátěný koš. Je v něm stoh časopisů, kterými listujeme, když se tu pobyt protáhne a které prohrabujeme ve chvílích, kdy se vana plní horkou vodou. Krom Epochy a Juniora jsou to vesměs holčičí časopisy v malém formátu, ty, co se údajně vlezou do dámských kabelek. A černých drátěných košů…

V poslední době na vrcholku časopisové pyramidy nacházím knihu. Nechává ji tam ležet Starší. Má zvláštní mně neznámý systém, jímž rozděluje knihy na postelové a záchodové. Tak nějak jsem z náznaků pochopila, že záchodová četba je ta méně záživná, ta obtížnější, ta, s kterou se vám nechce do postele. (Teď, když jsem to napsala, připadá mi to jako paralela jistých vztahů… no nic.)

Většinou jsou to knížky, co jsem nikdy nečetla. Posledně se nám na záchodě dost dlouho válel nějaký Čapkův cestopis, co mě tak nudil, že jsem si musela připomínat vlastní dospělost, abych jej v záchvatu vzdoru nespláchla po stránkách do záchoda. Asi nejsem ten pravý intelektuální typ… Každopádně jsem se fakt těšila, až jej vystřídá jiný titul. Tenhle týden jsem se dočkala. Včera jsem na záchodě otevřela Alchymistu. A ne, nebojte se, nechci psát, o čem je nebo jak mě úchvatně oslovil a nechci agitovat, že si jej všichni musí přečíst nebo něco v tom smyslu.

Hodně mě teď z různých důvodů zaměstnávají myšlenky na ty jisté vztahy z úvodu. Od počátku roku pozoruju, že se ve vztazích kolem mě najednou dějí věci, co bych nečekala. My, co máme rádi jistoty, to špatně snášíme, i když se oné věci netýkají přímo nás. Přesto se nás nevěry, podvody, neshody, lži a potíže, jimiž procházejí nám blízcí, hrubě dotýkají. Mě osobně se tyhle události dotýkají víc, než bych si přála. Jednak jsem v tomhle kupodivu romantický typ a nechci si připouštět, že se „to“ stává i lidem, co mám ráda. A často se tak dostávám do situace, kdy podvedenému vymlouvám, že byl podveden, dokud mě podvedený nezavalí nezvratnými důkazy a já nejsem donucena rezignovat. Zmateně a zklamaně. A často se pak cítím sama zrazena a podvedena a střídá se ve mně vztek s lítostí. Možná mi na tom nejvíc vadí, že nedokážu zodpovědět tu jedinou otázku, která podvedené trápí. Proč? Proč se to stalo zrovna mně? Chtěla bych na tu otázku znát odpovědět. Kdybych ji znala, možná bych se nemusela bát, že si tu otázku jednou sama položím…

Tak nějak v nitru sama sebe vím, že žádná univerzální odpověď neexistuje. Žádný návod, jak tomu zabránit, žádný evidentní důvod, proč k tomu dochází. Ani sám podvádějící to často nedokáže vysvětlit. Tristní a trapné, zdá se mi. Nebo je to osud? Taková výchovná facka od života – dělej něco jinak, tohle není správná cesta, správnej parťák. Dokonce mě už i napadla teorie, že to souvisí s letošním rokem 2012 a vztahy se prostě a jednoduše pročišťují. Aby bylo jasno. Zač a za koho a s kým dává smysl “ztrácet“ čas. A nebo… nebo v tom není absolutně vůbec nic mystickýho. A právě na to mě přivedl úvod v Alchymistovi.

Píše se tam o Narcisovi. Ale mnohem víc než on je pro mě zajímavá ta druhá stránka příběhu z pohledu tůně, do které se Narcis chodil den co den kochat svým vlastním pohledem. Jenže když je po Narcisovi, tůni není líto, že už neuvidí Narcise, dokonce si ani nevšimla, že by byl až takovej fešák. Tůni je líto, že ona se už nebude zrcadlit v jeho očích, protože to byl okamžik, kdy se viděla a připadala si krásná…

Tak si říkám, že nástrahy dospělosti jsou zákeřné v tom, že si zvykáme na to, co máme a už ani nevnímáme, že by to mohlo za něco stát a všechno se jeví takovou samozřejmostí, ničím výjimečným, až se v sobě postupně přestaneme zrcadlit. Možná je to všechno až tak prosté. Možná člověk potřebuje jen oči, v kterých vypadá krásně.

A možná je to všechno úplně, úplně, jinak…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *