Přítelky

Přítelky

Na sny je u nás expert Starší. Nevím, jestli jí mám věřit, ale faktem zůstává, že se dost přesvědčivě skoro den co den tváří tak, že by jí to uvěřeno být mělo. Údajně si všechny sny pamatuje a dokáže je vyprávět do pidipodrobností.

Já si sny většinou nepamatuju. Minulý týden byl výjimkou. Zdály se mi hned tři. Ten jeden nebyl fajn, nebyl o mně a o víkendu jsem se dozvěděla, že se odehrál i v reálu, z čehož mě chytilo mrazení v zádech na půl roku dopředu. Druhý sen byl fajn. A nebylo by na něm nic až tak zvláštního, kdyby se mi nezdál dvakrát a… kdyby se tento týden nezačal nějakým záhadným způsobem zhmotňovat. Tak si říkám, jestli já nebudu nějaká zakuklená šamanka a neměla bych si na sebe začít dávat pozor…

Ten druhý sen byl o setkání s mojí velmi dobrou a blízkou přítelkou z gymplu, kterou jsem naposledy viděla před patnácti lety, a i když po ní celou dobu průběžně pátrám, jako kdyby se po ní slehla zem. Zem se však jako mávnutím kouzelného proutku otevřela tento týden, kdy mi Pavla napsala, že mě objevila přes internet a jaká to náhoda – o víkendu bude v domovině, ačkoli už sedm let bydlí v Nizozemí (jak ji má potom normální malá česká peciválská duše najít?!), takže k vyplnění druhého snu zbývá jen krůček. Může to být fakt jen taková obyčejná náhoda?

Každopádně jsem moc ráda, protože na ni opravdu často myslím a pojí nás nesčetně společných vzpomínek. Ona, Klára a Jitka (tu ještě musím vypátrat) byly součástí mých středoškolských let tak moc, že si ty roky bez nich nedokážu vůbec představit. Když jsem se nad tím teď tak zamyslela, zdá se paradoxní, že každá z nich byla (je?)svou podstatou jiná, a přece každá zvlášť byla mojí nejlepší přítelkyní. Jako kdyby se všechny aspekty jejich rozdílných povah setkávaly ve mně, jako kdybych z každé měla kousek nebo se zrovna tomu jejímu kousku potřebovala naučit a přiblížit.

Klára, se kterou se kamarádíme dosud a doufám, že tomu tak bude vždycky, byla a je nejpragmatičtější žena, s níž jsem se kdy měla možnost setkat. Vždycky dokázala definovat situace bez zbytečných citových zátěží, odhalit skutečnost v ryzí podstatě, nikdy se nehroutila a nikdy jsem ji neviděla trápit se nevyplněnou láskou. Ano, ani když jí bylo šestnáct. To já, přecitlivělá, jak puberta káže, jsem se zarputilou dekadencí otevírala smutkům a nepochopení dveře dokořán. A byla to Klára, kdo mě dokázal udržet nohama na zemi a od koho jsem se naučila nehroutit. Její přístup k životu jsem tenkrát obdivovala. Připadala mi jako děsně silná osobnost. Až po letech v rámci našeho dospělého přátelství mi řekla, že se trápila stejně a možná i víc jako my ostatní holky a taky bojovala s pochybnostmi různého druhu. Akorát to nikomu neukázala… Sálala z ní samostatnost a nezávislost. Spojenectví s ní mě naučilo převzít zodpovědnost za sebe sama a dnes jsem jí za to vděčná, protože přesně takového člověka jsem vedle sebe potřebovala, aby mě má všeobjímající povaha v dospívání neutrápila.

To Jitka byla skoro pravý opak. Byla víc jako já. Ale na rozdíl od mé původně uzavřené povahy, byla maximálně přátelská, otevřená, obětavá a kusem toho všeho nakazila i mě. Kdyby mohla, udělala by z bytu jejích rodičů azyl pro všechny opuštěný duše. Trávila jsem u nich a na jejich chatě spoustu času, nocí, prázdnin. Prokecaly jsme spolu desítky nocí. Do dnešního dne se mi to vybaví pokaždé, když se mi přihodí být na jaře k brzkému ránu vzhůru a slyším, jak se venku probouzejí ptáci. Někdy mi ji připomene jen otevření vlastní šatní skříně, protože po ty čtyři roky, co jsme se intenzivně přátelily, byly naše šatníky tak propojeny, že jsme už mnohdy nerozpoznaly, který kus oblečení původně komu patřil. S oběma i s každou zvlášť jsme chodily do klubů, na koncerty, do hospod, na večírky, slavily jsme společně narozeniny a probendily většinu prázdninových dní.

Pavla byla vždycky hodná holka. Prostřední dítě svých rodičů, kterému starší ještě hodnější sestra neprošlapala cestičku, takže byla poslušnou dcerou, což ji vyřazovalo z našich nočních dobrodružstvích. Jediný koncert, který jsme spolu navštívily, byl koncert skupiny Team. Bylo nám patnáct a doprovázel nás Pavlin tatínek. Dnes tu rodičovskou obavu chápu, tenkrát nám ale bylo pěkně trapně. Nikdy jsme nepochopily, proč se Pavla nevzbouří. Ano, naváděly jsme ji k pubertální revoltě, leč i přesto zůstala hodnou holkou až do maturity. Pavla bydlela kousek od nás, hodiny a hodiny jsme spolu prochodily v dlouhých hovorech a úvahách po sídlišti, společně jsme chodily do výtvarky, po večerech batikovaly, tkaly, malovaly, drhaly… a společně jsme taky chodily za večerní kurz angličtiny. Ano, za. Pavla mě naučila diplomacii. Od ní vím, že na oko ustoupit je někdy praktičtější, než kolem sebe kopat. Společně jsme se hlásily na stejný vysoký školy a to nás nakonec rozdělilo, protože já zůstala v Brně a ona odešla do Prahy. A jak pokračovala její cesta dál, se dozvím dnes, v neděli…

Když se u nás v bytě promítají dívky z partičky prvorozené, připomínají mi, jak jsme si my všechny holky v určitém věku podobné a jak se obklopujeme přáteli, kteří nejenže s námi mají hodně společného ale i dost nespolečného. Možná je tak lidský život schválně nastaven a podvědomě si do něj pouštíme blízké duše, od kterých se můžeme něco naučit. A to je fajn.

Přátelský týden přeje

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *