Kdo o koho?

Kdo o koho?

Jelikož obě mé děti tento týden škole moc nedaly, a ona tudíž nemohla dát moc jim, ukojila jsem svoji protivnou rodičovskou touhou po tom dozvědět se, kterak a čím naše školství naplňuje mladou generaci, na Lenčině Heřmánce. „My máme tento týden praxi,“ opáčila Heřmánka, která se učí druhým rokem na kadeřnici. „A tak co děláte na praxi?“ nenechala jsem se odbýt. Heřmánka se zasnila: „Jíme svačiny, nudíme se, a když někdo přijde, tak se pohádáme, kdo si ho vezme.“ „Protože ho žádná z vás nechce?“ odtušila jsem. Heřmánka radostně přikývla: „Jo, nechce! A když třeba prohraju, tak ho musím jít stříhat nebo barvit nebo tak.“

„To vás už nechají stříhat lidi?!“ zděsila jsem se.

„No, řekni tetě, co se posledně povedlo té tvé spolužačce,“ vyzvala Lenka dceru lačně.

„Chich… to nemůžu,“ zavrtěla se Heřmánka sedíc na umělé kožešině a pravou rukou začala hladit kočku. Zkušeně zkontrolovala délku jejích chlupů a otočila se na matku s dotazem: „Mami, můžu ostříhat kočku?“

„To jsem ti zakázala už v sobotu!“ připomněla jí Lenka.

„Ach jo,“ povzdechla si Heřmánka, obrátila se na mě a jala se kojit mé touhy po nových informacích: „On tam přišel takovej pán a Zuza prohrála, takže ho musela jít stříhat. Mno… ona za to teda nemohla… za to mohl ten strojek že jo, protože jí, teda tomu strojku, upadl ten nástavec, když mu stříhala vzadu vlasy…“

„Ne?!“ vydechla jsem.

„Jo!“ oponovala Heřmánka, „Vyholila mu tam pěknou plešku. Docela velkou.“

„Tak to měl pán asi radost. A co udělal?“

„Dal jí deset korun a odešel.“

Neasertivnost některých lidí mě nikdy nepřestane udivovat. Být pánem umlátím Zuzu zmíněným strojkem. Zapnutým. A bez nástavce…

„Co mám k svačině?“ zeptala se Heřmánka těsně před odchodem.

„Dva rohlíky,“ odvětila Lenka.

„Jenom dva?!“ zděsila se asi třicetikilová Heřmánka.

„A kolik bys jich chtěla?“

„Aspoň tři. Co tam budu dělat, když mi dáš jen dva rohlíky? Vždyť jsem ti říkala, že se nudíme. A když se nudíme, tak jíme! Tak mi k tomu kup dva koblížky, mami,“ loudila Heřmánka, zatímco se Lenka soukala do bundy a hledala nákupní tašku.

„Nekoupím,“ vypískla Lenka škodolibě.

„Proč?“

„Hm… protože… protóóóže… jsou drahý! Ty jíš čím dál víc, už se nám začínáš pěkně prodražovat. Asi tě dám do babyboxu, ať tě chvíli živí stát.“

„Myslím, že by se do babyboxu nevlezla,“ namítla jsem. Přece jen znám Heřmánku od narození a už jsem si na její existenci za těch skoro osmnáct let docela zvykla.

„Ale věkem to snad omezený není?“ uvažovala Lenka zlomyslně. „Když mi pomůžeš,“ počala mne navádět, „tak ji tam nějak natlačíme. Akorát je blbý, že už je tak velká, protože si pamatuje, kde bydlí. Neříkej, že bys Starší taky někdy někam ráda neodložila!“

„Ani ne, ona by nás pomluvila.“

Heřmánka se uchechtla: „Jo, já bych se vrátila. Ty se o mě musíš starat, mami!“

„A proč?“ zajímalo mě, „Vždyť seš už velká.“

„Protože je rodič!“ konstatovala Heřmánka pohotově a znělo to fakt zlomyslně.

„Půjdeš do babyboxu,“ oznámila jí Lenka suše.

„Heřmánko,“ obrátila jsem se prosebně na to ubohé dítě, „Odpusť si ten koblížek!“

Cestou domů jsem si představovala, jaký to bude, až se role starajících  osob vymění. Úplně živě si dokážu představit Lenku, kterak coby vetchá stařenka, vmete své dospělé dceři s notnou dávkou zadostiučinění do tváře: „Ty se o mě musíš starat!“

„A proč?“ vrátí jí to jistě Heřmánka.
„Protože jsem rodič!“ vysměje se jí Lenka a půjde ostříhat kočku strojkem bez nástavce.

Ty dvě jsou totiž úplně stejně praštěný. A proto je mám ráda.

Kdo se jednou postará o mě, je ve hvězdách. Starší se zatím tváří, že to bude ona, ale z toho mám trochu obavy, neboť je přísná a nemá pochopení pro mou žertovnou povahu. Mladší pro mou žertovnou povahu zatím ještě pochopení má, ale nevím, zda se o mě jednou bude chtít postarat, neboť, jak se ukázalo, má o mně přehnané mínění, tudíž ji dříve nebo později čeká velké rozčarování. Že má mínění o mé osobě přehnané, usuzuji z toho, co mi tuhle řekla. Bylo to před pár dny, když po mně něco chtěla a já vyhrkla: „Prosím tě, teď ne. Od rána lítám jako debil, ještě jsem se nezastavila.“ Ona se jen chlácholivě usmála, vylezla si na křeslo, objala mě a uklidňujícím tónem pravila: „Chudáčku, ale ty nejsi debil, vzpomeň si!“

Úsměvný týden v zimním čase. :O)

Vaše teta Fily

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *