Je s ní sranda

Je s ní sranda

Jsem přehnaně dochvilná. Od doby, co Mladší začala jezdit sama do školy, se ukázalo, že je dochvilná též. Vstává o mnoho dřív, než musí, z domu vyráží s půlhodinovým předstihem. Tento týden dovedla svoji posedlost k naprosté dokonalosti.

Už týden máme ložnici. Ještě není docela vymazlená, ale jsou v ní dvě nejdůležitější věci – postel a televize. :O) Sháněním tapety jsme strávili celé páteční odpoledne, abychom ji nakonec, po objetí celého města s přestávkou na pořízení postele, koupili v tom úplně prvním obchodě. „To si děláš srandu, že jsme to všechno mohli koupit tady a hned na začátku!“ vydechla extrpaslíková unaveně, jakmile k tapetě přibyla barva na stěny. Tapeta je bordová, a když ji pohladíte, zjistíte, že je jemná jako semiš. Barva zbylých stěn je čokoládová, v tmavě hnědé ploše se třpytí drobounké stříbrné částečky. Tohle všechno jsem vybrala já, navzdory tomu, že jsem od samého počátku projektu ložnice bojovala za SVĚTLÝ pokoj. Není světlý, ale je útulný. Přes sobotu a neděli jsme tedy kutili, tapetovali, natírali, montovali a stěhovali. Poslední pás temně rudé byl nalepen v sobotu krátce po popoledni.

Někdy tou dobou mi zavolal bratr Mafin a zeptal se, jestli chceme pomoct se stěhováním nábytku. Zaskočilo mě to a dojalo mě to. „Uvidím, jak to zvládneme. Kdyby byla nějaká krizovka, tak ti zavolám. Díky!“ O dvě hodiny později, patnáct minut od mého krizového volání, už byl u nás i s malou Sávou. Sáva se usadila s Mladší v pokoji, koukaly na pohádky a povídali si. Na příchod malé pomocnice jsem připravená nebyla, takže jsem začala v tom našem binci a chaosu hledat něco, čím bych ji pohostila. Trpělivě čekala a zdálo se, že jí vůbec nevadí sedět v obýváku na zemi obklopena krabicemi a horami šatstva vytaženého ze skříní (co se nakonec nepodařilo přestěhovat).

„Hele, tohle jí dej, to by se jí mohlo líbit!“ podala jsem Mladší zásobárnu na bonbonky Pezz, na jejímž vrcholu trůnil tučňák. Tříletá trpaslice byla tučňákem uchvácena. Bonbonky v ní zmizely závratnou rychlostí. Chvíli studovala prázdný obal, zamyslela se, podala jej své velké sestřenici a navigovala Mladší do kuchyně: „Dej to tam! On vyšedí nový!“ „Myslíš, že nám ten tučňák vysedí nový bonbonky?“ smála se extrpaslíková. „Jo!“ přitakala s naprostou jistotou Sáva. Když mi to Mladší šeptala do ucha, měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Nenápadně jsem tučňáka znovu naplnila a nechala stát na místě, kde ho holčičky odstavily. Procházejíce kolem nich, vyměnily jsme si s Mladší výmluvné pohledy. Přikývla. „Půjdeme zkontrolovat tučňáka?“ navrhla sestřence. „Jóóó!“ zajásala ta mrňavá. Jakmile zjistila, že OPRAVDU vyseděl další cukrovinky, pyšně se naparovala: „Tak vidíš!“ Tučňák pak vyseděl dobroty ještě dvanáctkrát, dokud jsem nebyla nucena říct, že je již znaven (došly zásoby).

Během toho Sáva kontrolovala dění v bytě a chodila nakukovat do budoucí ložnice, kde její otec a její strýc dávali dohromady velkou manželskou postel (zbylo jim několik součástek…). „Co to tam děvají?“ ptala se moudré Mladší. „Dělají tam pokojíček, víš?“ „Po mě?!“ „Ne, pro tebe ne.“ Přiznala extrpaslíková. Sáva se urazila. Za chvíli povídá: „A co děvají teď?“ „Teď staví postel.“ „Po mě?!“ „Ne.“ „A pvoč?!“ No, sranda s ní byla.

Takže od neděle spíme v ložnici. Je v zadní části bytu hned vedle záchodu a koupelny. Proto jsem taky ve čtvrtek kolem jedné ráno nemohla nevnímat pohyb v obou místnostech. „Co tady strašíš?“ vykoukla jsem z pokoje. Mladší na mě chvíli roztržitě a nepřítomně koukala, než nechápavě konstatovala: „Vstávám do školy. Ne?“ Řekla to s takovou jistotou, až mě to donutilo znovu zkontrolovat stav našich hodin. „V jednu ráno?!“ „Aha,“ řekla a vrátila se do postele. Tomu tedy opravdu říkám posedlost dochvilností. :O)

Nakonec usnula a vstala ve svůj obvyklý brzký ranní čas, odešla do školy a po návratu hlásila novinku: „Budeme mít ve škole dramatický kroužek a my jsme si s Kikčou říkaly, že tam asi budeme chodit. Nepovede ho žádnej učitel, ale opravdovej HEREC!!!“ „Tak to je super, zjisti, kdy to bude, a přihlas se!“ zajásala jsem. „Taky jsem chodila do dramaťáku,“ zavzpomínala jsem po chvíli. Mladší to zaujalo: „Fakt? A co jste tam dělali?“ „Tak různě… hráli jsme scénky, zkoušeli moderovat, předváděli různý věci a secvičili jsme divadelní hru.“ „Jakou? Romea a Julii!“ „Ne, my jsme hráli pohádku – Pyšnou princeznu.“ „A jakou jsi tam měla roli, mami?“ „Pyšnou princeznu!“ „Proč? Tys tam byla jediná holka?“ No, taky je s ní sranda.

Zábavný týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.