Čas

Čas

Při pátečním pálení čarodějnic jsem si uvědomila, že shledání po letech může působit jako přetržená nit seriálu. Akorát se někde ztrácejí ty titulky, kde je napsáno „po x letech“…

Na NeCelebritovic zahradě se zelenala tráva, uprostřed ohniště čekala na svůj konec vycpaná figurka čarodejnice a gril voněl jako letní dovolená, při které se nikam nespěchá. Malý Áda NeCelebrita, co už zas až tak malý není, se zrovna naučil říkat „r“ a ze samé radosti ho vkládal do všech slov, do kterých to jen trochu šlo. „Měro by se to zapárit!“ oznámil poněkolikáté a ukázal na ohniště. Potom se pověsil Mladší na záda. Chvíli ho útrpně nosila po zahradě. Naznala, že na jejích zádech je méně nebezpečný, neboť kdykoli se ocitnul tváří v tvář trpaslíkové, objímal jí a pokoušel se ji líbat. Bohužel je ve věku, kdy Mladší absolutně nemůže imponovat. A dokonce na ni nezapůsobil ani vyznáním: „Já si tě kridně vezmu, jestri chceš!“

Po té, co přišel Vojtíšek, objímal Áda chvíli i jeho, ale podle všeho to nebylo ono. Během hry, která spočívala v tom, že se děti vzájemně honily, třímajíc u toho pálky na ping-pong a raketu na tenis, zařval domácí borec (Áda) na Vojtíška, co právě dohonil Mladší a plácnul ji pálkou po zadku: „Ona je moje!“ Mladší ho pohladila po hlávce, za což si vysloužila plácnutí po zadku raketou a s úsměvem zasyčela: „Nejsem!“ Pak se Vojtíšek rozhodnul, že vyleze na strom.

Johna jsem neviděla dva roky. Ano, slyšela jsem, že zakotvil, že čekají dítě a posléze i to, že dítě mají. Když však na zahradu vplula Johnova rodina, byl to právě ten okamžik seriálu, kdy kvůli mě měl někdo proběhnout zahradou s varovným nápisem Po dvou letech… Bylo tam. Dítě. Skoro dvouletý, mrňavý, s kučeravými vlasy a plachým pohledem. Ačkoli se ho jeho rodiče okázale snažili oslovovat jménem, co chlapečkovi jistě pečlivě a uvážlivě po dlouhé týdny vybírali, nikdo z přítomných mu neřekl jinak než Malý Johne. Chlapci to, zdálo se, nevadilo. Seděl Velkému Johnovi na klíně, cucal víčko od minerálky a pozoroval láhev piva, kterou před Johna postavil NeCelebrita. S rozvahou vytáhnul víčko z pusy, věnoval otci úsměv a uznale pokýval hlavou řkouce: „Beunaud?“ „Ne, Plzeň,“ pravil vlídně a s láskou Velký John synkovi. „Není ti moc podobnej,“ řekl někdo. „Není!“ zajásal Velký John a pohladil chlapečka po plavých kučerách: „Ale vlasy má po mně!“ Vzhledem k tomu, že již před patnácti lety, kdy jsem Johna uviděla poprvé, žádné vlasy neměl, nikdo z přítomných se mu neodvážil oponovat důkazu nemaje.

Jak jsme tam tak seděli u stolu, skákaly mi v hlavě vzpomínky na to, jak kdo z nás před těmi lety vypadal a jací jsme vlastně byli. A přišlo mi úžasný až k neuvěření, že z většiny jsou rodiče více či méně velkých, mluvících a povětšinou vlastní názor majících bytostí. A nejvíc k neuvěření mi přišla NeCelebritovic „bytost“ Ferda. Ferda je o kus větší než já, mluví hlubokým basem a vůbec se nepodobá tomu miminu, na který jsem se šla před sedmnácti lety podívat za NeCelebritkou do porodnice. Vypadá jako ten kluk, kvůli kterýmu holky v jeho věku dělají psí kusy a tajně si píšou jeho jméno do srdíček načmáraných na obalech školních sešitů a na kusy papírku si zkouší, jak by vypadalo jejich jméno s jeho příjmením. A kdyby s námi byla bývala mohla být Starší, byl by ten pohled povýšen na druhou, jelikož po dlouhá léta jejich dětství byli ti dva celkem jednotná dvojka. Leč Starší musela být doma, bo toho rána volali z laboratoře do ordinace paní Doktorové a ta pak volala mně, že to, o čem tvrdili, že jistojistě bude rotavir, není rotavir. Je to salmonelóza a prý jestli nebyla v zahraničí, že se jim zdá nějaká exotická. Tak ji poslali na další zkoumání. Kvůli slovu „exotická“ podezírám jako zdroj nákazy naše želvy, o čemž nikdo nechce ani slyšet, neboť jsem oznámila, že pokud se to potvrdí, budou se stěhovat… Ale to jsem odbočila…

Řekla jsem tedy společnosti, že je hrozné, jak ty děti stárnou. O nás jsem samozřejmě pomlčela, neboť… neboť a protože. A NeCelebritka řekla, že NeCelebritu nedávno vypátrali „kluci ze školy“ a že si dali schůzku a společně za nimi jeli. A taky řekla, že si ty „kluky ze školy“ představovala a že když je uviděla, vůbec jako „kluci ze školy“ nevypadali! Vypadali jako normální mírně obtloustlí chlápci s řídnoucím porostem na hlavách. „Hrozně mě to překvapilo,“ uznala nakonec udiveně.

Takže je to tak. Jsme jiní. Ale něco vám řeknu, jsou jistý věci, co se jako zázrakem nemění. Tohle mi došlo, když za námi přijel Lev. Ten Lev, co už taky dávno není veselý hoch s kaštanovými kadeřemi, co byl ochoten předstírat, že se krabicový víno dá pít opakovaně a dobrovolně a s kterým byla vždycky sranda. Byl pátek večer, Lev přijel rovnou z Blavy a na zahradu přišel v obleku. Nevypadal ani trochu jako někdo, kdo se tváří vesele, pozřel by krabicový víno a měl kdy v minulosti kadeře jakékoli barvy. A přesto ho všichni do jednoho oslovovali zdrobněle. Tak, jak si zvykli před -nácti lety. A já jsem najednou v tom čarodějnickým přítmí všechny viděla tak, jak si je pamatuju, včetně sebe a dokonce i včetně toho kluka, co má kadeře a je s ním (skoro) vždycky sranda. A to bylo prostě fajn.

Jo a jak jste si asi všimli, nikdo se mě nepokusil upálit. :O)

Krásný první květnový týden!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *