Týden den po dni

Týden den po dni

Den první. Do školky jsme došly v dobré náladičce a za družného hovoru. Dokonce jsme se u parkoviště potkaly s Julčou, do šatny jsme tedy dorazily společně a byla to opravdu radost až za dva rohy. Potom Mladší asi vzalo něco imaginárního přes hlavu, což způsobilo, že trvalo hodinu, než jsem ze školky odešla. Výstižnější by však byl termín – prchla. Trpaslíková zvolila zbraně pláč, útěk a větu: „Mě to tady nebaví!“ Neuspokojil ji ani fakt, že rozplakala další tři děti, které si vzpomněly, že je to tam vlastně taky nebaví. Prchnutí se tedy po hodině vysvětlování a chlácholení, které pozvolna přerůstalo ve vztek, jevilo jako ten nejlepší nápad.

Odpoledne mi pak vesele řekla: „Ještě jsem pak chvíli brečela. Pak už ne. Pak jsme totiž s Julčou nadávaly.“ „Aha, to musela mít paní učitelka radost. Ta se z vás brzy zblázní,“ podotkla jsem. Trpaslíková se zamyslela: „Myslíš? A je zbláznění lepší, než když tě klepne pepka?“ Z toho usuzuji, že paní učitelka toho dne nejspíš něco málo o svém duševním stavu naznačovala. „A proč jsi ráno vůbec tak blbla?“ Zajímalo mě. Mladší pokrčila rameny, zaculila se, jako kdyby snad ani nikdy v životě o breku neslyšela a zhodnotila ranní situaci slovy: „No, já nevím. Já jsem byla asi jako praštěná, nebo co!“ No a sotva se zdálo, že už bude ten den klid, sehrála večer Starší takový představení, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě o půlnoci.

Den druhý vypadal nevinně. „Takže dnes přijdu po obědě, bereme Julinku a jdeme k nám, jo?“ Připomínala jsem Mladší ráno a pro jistotu jsem dodala: „Tak doufám, že dnes to proběhne v klidu a bez řevu, co?“ Zazubila se: „Ále jo, dnes mám v plánu si jen jednou béknout.“ „Na to zapomeň, žádný takový,“ varovala jsem příšerku. „Teda, mami, to nedopřeješ své holčičce ani jedno béknutí?! Ani jednu slzičku?!“ „Ne.“ „Tak dobře,“ souhlasila paní trpaslíková. Návštěva Julinky dopadla výborně, vlastně jsem ani jakoby nevěděla, že jsou se mnou doma ještě nějaký další lidi. Pravda, když jsem telefonovala, házely po mně dívky s hurónským smíchem odpornej černej sliz z miniaturního kotejnerku, ale to byla asi tak nejdrsnější akce, k níž se snížily. Už jsem začínala mít podezření, že den skončí harmonicky. Podezření vyvrátila Starší dorazivší ze školních škamen: „Tak si představ, mami, že dnes byly třídní schůzky!“ „?!“ „No, promiň, ale já jsem to taky nevěděla… tak jsem tě paní učitelce omluvila.“ „A co říkala?“ „Nevím. Hrozně nadávala. Pak řekla něco v tom smyslu, že se přece rozhoduje JEN o naší budoucnosti a pak ještě řekla – no co, jsou to jejich děti…“ „Hm, tak to je dobrý. Tak to ti děkuju…“

Den třetí: „Zjistila jsi, co bylo na třídních schůzkách?“ „Jo,“ prozradila Starší, „že se prý někteří spolužáci osahávají v šatně a že se řežou do ruky a vydávají to za tetování…“ „Aha…“

Den čtvrtý. Starší měla první soukromou hodinu… ehm… matematiky. Přijímačky na střední školu se neúprosně blíží. „Proč ta paní nebude učit matiku i mě?!“ Rozčilovala se Mladší. „Já jim tam budu chodit,“ rozhodla se. „Nebudeš,“ zarazila jsem ji, „oni se potřebují soustředit. Neruš je.“ „A že bych si tam potichoučku hrála?“ Navrhla. „Ne, to by je rušilo.“ „Ách jóóó!!! Já nic nemůžu!“

Den pátý by se mohl jmenovat třeba: Ve vodním znamení. „Jéééé, já chci taky udělat copánky,“ zajásala Mladší, když zmerčila, kterak pletu Starší na její čerstvě umyté kebuli dva francouzský copy, načež zmizela. Za chvíli mi prsty držící plavé prameny prvorozené ztuhly, protože se ozvala rána jako hrom. Zavolala jsem tedy do prostoru: „Co se stalo?!“ „Uf… hek… nížíc,“ zahalekala Mladší. „A co děláš?“ Volala jsem nazpět, zatímco moje prsty zase splétaly jeden pramínek za druhým. „Uf… hek… něco zkoušíííím… au… jééé… dobrýýýý… bum… prásk…jejda… nic se mi nestalóóó!“ Pak přišla. Se zářivým úsměvem. „Já chci taky copánky,“ zopakovala a slavnostně hodila hlavou, „to koukáš, co?!“ To jsem teda fakt koukala. „Sem si poprvé v životě umyla sama hlavu!“ Ledva jsem popadala dech. Z trpasličí šišky tekla voda proudem, pyžamo měla promočený a z koupelny do obýváku vedl slušnej potůček. Tedy potůček se vlastně vinul až od předsíně, neboť to, co bylo v koupelně, připomínalo spíš rybníček. „Ehm… a jak sis tu hlavu umyla?“ Vydechla jsem. Mladší sebevědomě pronesla: „Normálně!“

Den šestý jsem mrkla na trpaslíkovou a řekla: „Všimla sis, že Ježíšek si už odnesl vaše dopisy?“ „Fakt, jo?“ Podivila se, „Ale já jsem tam zapomněla napsat bezvadnej nápad!“ „Jakej?“ „Že by nám mohl Ježíšek donést nějaký peníze!“

Den sedmý. Drama na obrazovce vrcholilo. Autonehoda, po níž nezůstala ani jedna duše pohromadě, působila šíleně. „Fuj,“ ulevila si Starší a odvrátila hlavu. Mladší si nevzrušeně odkousla z pizzové buchty, vlídně pohlédla na svoji starší sestru a navrhla: „Předstírejme, že to byla jen nepovedená akrobacie!“

Tak hezký a poučný týden i vám. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *