Po třech týdnech…

Po třech týdnech…

Než se holčičky uzdravily, přišlo jaro. Což je fajn. Že přišlo. A že se uzdravily. Po třech týdnech…

… po třech týdnech intenzivního soužití bych situaci shrnula následovně: holčičky mé předrahé vypilovaly vzájemné nadávky do absolutní dokonalosti. Snad aby se vyhnuly mému stupňujícímu se ne příliš příjemnému napomínání, že se k sobě chovají jako dva kopáči kanálů těsně před tím, než se umlátí lopatama. Ta dokonalost mne na okamžik zcela odbourala. Holčičky si totiž začaly nadávat do jídla. Na to jsem logicky nemohla nic namítat. Nebo jsem snad slyšela nějakého krvelačného kopáče, co se sveřepým výrazem laje svému kolegovi do pečiva?! Ó nikoli. „Seš… ehm… chleba!!!“ zasyčela Mladší triumfálně. „Chleba?“ zachechtala se Starší a škodolibě vypálila: „Fajn, chleba je dobrej.“ Mladší se zachmuřila: „Tobě chleba chutná?!“ „Jo, já mám chleba ráda,“ pravila prvorozená. „Ách jo. Jak to? Chleba je přece hnusnej!!!“

Krom toho jsme se během tří týdnu dopracovaly s Mladší i k tomu, že hnusná je matematika, hnusné je čtení a nejhnusnější je psaní. Prvouka hnusná není. Prvouka je totiž zbytečná. Trochu jsme u toho i plakaly, seděly s hlavou položenou na stole a soplily na pracně a s odporem vypsané řádky, čímž jsme celkem zkušeně rozpily inkoust na jinak krasopisném textu, utíkaly jsme se zavírat do koupelny a tam jsme zhrouceny na oranžové předložce lkaly plny nepochopení. Tedy dělala to jen jedna z nás a já jsem to nebyla. Och, to jsme si užily legrace!

Se Starší jsme se dopracovaly k tomu, že je jedna z nás patrně úplně mimo realitu, domnívá-li se, že by se druhá z nás vůbec něco učit měla. Ponechám na vaší fantazii, která je která. Legranda to byla snad ještě větší než s Mladší. Vůbec nechápu, kde se ve mně při vší té zábavě vzalo to bezbřehé těšení na jejich odchod do školních škamen…

Přání mé nejvroucnější se mi z poloviny splnilo ve středu. Prvorozená dobrala antibiotika v úterý a mohla tedy vyletět plna sil do světa. Ze světa se vrátila s pětkou z chemie a neidentifikovatelnou vyrážkou na těle, která ji svědila tak, až jsem pojala podezření, že chce spáchat demonstrativní sebevraždu uškrabáním. Dala jsem jí léky proti alergii. Později večer jsem tytéž léky spolu s posledním antibiotikem dala i Mladší, aby si nezáviděly. Ta měla vyrážku jen na břiše.

Tento sloupek píšu ve čtvrtek v pozdním odpoledni. Když Mladší ráno vstala, řekla: „Učešeš mi vlasy?“ Pak řekla: „Bolí mě v krku.“ A ano, z nás dvou jsem to byla já, kdo zaúpěl: „Néééééé, to neříkej!“ Odpoledne přišla ze školy Starší. Vyrážku má úplně všude a zrovna jí začalo natíkat oko. Víko se jí povážlivě dme nad oční bulvou. Mladší si oblíkla plavky (dvoudílné), by mohla pohodlně sledovat a) jak zhubla (v pyžamu je to blbě vidět) a b) co dělá vyrážka na břiše (v pyžamu je to vidět ještě blběji). Taky si vzala kolečkový boty (protože je jaro!) a trénuje v nich jízdu po bytě. S případným odjezdem s opupínkovanou občankou na pohotovost tedy asi posečkám, než si druhorozená zlomí nohu nebo aspoň vymkne kotník…

Mno, ale hlavně že je už konečně to jaro!!! Hezký předvelikonoční týden. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.