Chalupaření – útěkářka

Chalupaření – útěkářka

Vzhledem k nastalému neletnímu počasí jsme se rozhodli prožít následující den tak, že místo výletů prozkoumáme okolí. V době, kdy aspoň na chvíli přestane pršet…

Dopoledne se tudíž nešlo nikam. Protože živý plot kolem chalupy byl pořád živý, potáceli jsme se s Megoslavou mezi záhonky jako idioti, co mají i na chajdě psa na vodítku. Abychom umocnili idiotský dojem, podpořili jsme to nepřehlédnutelným outfitem, do něhož pochopitelně patřily i bundy z vietnamské tržnice. Ty jsem já doplnila botami crocs, co jsem si vezla jako přezůvky, jelikož jim Maggie schopně uhryzala poutka. Z jedné dokázala odstranit i spojovací články, za což ji osobně obdivuji, neboť mně to nešlo. Plastové boty na mokré trávě překrásně klouzaly, což by jistě ocenil nejeden příznivce bruslení či lyžování a zcela nepochybně by v tom naleznul kouzlo, jelikož komu se taky podaří zabruslit nebo zalyžovat si na sklonku léta?! Bohužel, ti co mě znají, již tuší, že jsem to – jsa nebruslič a nelyžař – nemohla ocenit tak, jak by to učinili jiní. Přesto jsem však byla za svoji prozřetelnost vděčna, páč i plastové klouzavé boty byly lepší než promočené džínové kecky. Mladší sice měla kecky kotníkové a kožené, leč kámen úrazu se v jejím případku zaměřil na slovo kotníkové. Dle jejího tvrzení trvalo obouvání příliš dlouho, proto v nich na chajdě chodit nemohla. Logicky. Ještě logičtěji dala před teniskami přednost rozličným párům žabek, co v průběhu dne střídala. Až po mém hysterickém záchvatu k nim přidala i ponožky, čímž definitivně završila trauma svého jedenáctiletého estetického cítění a potvrdila si, že ano, matka jest nemožný tvor.

Někdy před polednem už jen drobně krápalo a někdo (ano, já) řekl, že ho fakt nebaví, že lítáme po pseudozahradě za psem připoutaným k vodítku. Někdo (zase já) řekl: „Já na to kašlu. Necháme ji na volno…“ Někdo (Lev) byl k nápadu veskrze skeptický a spontánně prorocký. „Zdrhne!“ pravil.

Dokud jsme byli venku všichni, nezdrhla. Nezdrhla ani během oběda, páč kdo by zdrhal, je-li milovníkem všeho, co lze (případně i nelze, ale co kdyby…) pozřít. Přece Megouš neopustí území, kde voní uzený! To dá rozum. Uzené však bylo snědeno, Mladší byla donucena jíti se z žabek do tenisek přezouti a někdo (já) šel mýt nádobí, takže někdo (Lev a Maggie) na zahrádce osiřeli. Netrvalo dlouho a Lev vešel svým typicky pomalým krokem do chalupy, rozvážně se rozhlédl a nikoho nevida, utrousil do prostoru: „Holky, utekla mi Maggie, pojďte mi ji pomoct hledat!“ Nezdržovala jsem se dotazem, proč se tomu stalo, a neprovokovala jsem ani otázkou, proč útěk psové neřešil okamžitým přivoláním a nalákáním na kus žvance, protože na to zase ona slyší, to tedy bez pochyb. Vyběhly jsme s Mladší ven. Mladší láteřila jako stará domovnice: „Sotva na chvíli odejdu…!!!“ Lev zmizel za živým plotem. Já jsem se nadechla. Do dlaně jsem sevřela velký kousek sušeného masa, mnohem větší než používám jako odměnu za čurání či poslušnost. Sklonila jsem se, abych mohla prozkoumat prostor za živým plotem. A skutečně. Hned za ním seděla Maggie a překvapeně na mě koukala skrz houští. Vypadala jako někdo, kdo nechápe, proč se ocitnul na lesní pěšině úplně sám. „Maggie, ke mně!“ zvolala jsem laškovně, jako kdybychom hrály nejlepší hru na světě, a abych pažravku domotivovala, rozevřela jsem výmluvně dlaň. Megoslava Pažravá nasála a rozkmitala frňák tak, až to vypadalo jako nejširší úsměv v okolí. Vzrušeně vstala a rozvrtěla ocas do nadšeného módu. Pak se jala zmateně překračovat na místě a upínala na mě oči, protože… protože ta trubka vůbec nevěděla, kudy zdrhla. Tak jsem našla tu „její“ útěkářskou díru, aby se mohla vrátit. Když přišla, dostala ten kus sušeného masa. Řekla jsem jí, že je strašně hodná a šikovná. O tom, co jsem si myslela doopravdy, jsem pomlčela.

Megouš nadlimitní odměnu přijala s povděkem a šla si ji zahrabat na horší časy pod smrček. Pak jsme vyrazili do lesa. Několikahodinovou procházku hustým lesem zpestřovala Mladší, která byla přesvědčena o tom, že se z lesa nedostaneme živí, páč nás něco sežere. Určitě! Nevyhnutelně! A ještě si na ni vzpomeneme, že ona nám to teda jako říkala! Když v dálce na lesním palouku zahlédla srnku, byl to pro ni dostatečný důkaz, že je její předtucha pravdivá a nic než pravdivá.

V podvečer Lev již potřetí připravil gril na grilování. Při sekání třísek mu chtěla Mag velice pomáhat, ale nikdo té dobré psí duši nevysvětlil, kam je má nosit, takže co se nepokusila sežrat, to roztahala po pseudozahradě. Celodenní krápání se proměnilo v déšť až ve chvíli, kdy dorazil Necelebrita s Áďou a muži rozžali plameny.

Je zjevné, že jsme pro chalupaření zrozeni!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *