Roztržitá

Roztržitá

Možná je to věkem. Možná ne. Možná to tu bylo odjakživa, jen jsem si toho nevšimla.

Ano, je to tak. Přistihla jsem se u roztržitosti. Není to nějaká roztomilá momentální diblíkovská roztržitost. Je to roztržitost takřka nepřetržitá, jako kdyby se mi do mozku dostal obří větrák a rozháněl myšlenky, co by měly držet pohromadě, v ideálním případku ústit jedna v druhou a vytvářet smysluplné závěry. Což je nemožné, pokud se vám v hlavě odehrává to, co se tam odehrává mně…

Jako pozitivní hodnotím, že jsem si toho vědoma. Jako nepozitivní hodnotím, že jsem líná jako veš a absence sebedisciplíny mi nedovolí na tom něco změnit, tudíž zbytek života prožiju v chaosu vlastních myšlenkových pochodů. Vy, kteří sebedisciplínu máte, si to asi nedokážete představit, takže jsem se rozhodla velkoryse poodhalit roušku tajemství nedisciplinovaného mozku, v němž se děje třeba tohle:

Když jsme nedávno navštívili brněnské podzemí pod Zelným trhem, což mimochodem mohu všem vřele doporučit, protože prohlídka je fantastická a navíc si můžete (dokonce jste k tomu opakovaně nabádáni!) osahat, cokoli vás napadne, dozvíte se spoustu zajímavostí, uvidíte nevídané a můžete se vyfotit třeba na pranýři s příslušnou cedulkou hříchů nebo… vidíte? Tohle se mi prostě stává pořád. Začnu nějakou větu a než ji dokončím, naskočí mi tolik jiných informací, co spolu často souvisí jen zdánlivě. Takže věta měla znít původně takto – když jsme nedávno navštívili brněnské podzemí, vyprávěla nám sympatická průvodkyně mimo jiné i o tom, že Brno bývalo vinařskou velmocí a téměř každá městská část má ve svém znaku nějakou tu připomínku onoho lahodného moku.

Řekla jsem si, že se musím podívat na znak naší městské části, ale samozřejmě mi to vypadlo z hlávky, jelikož jsem se paralelně s tím začala zabývat děsně důležitou myšlenkou, co bych asi mohla mít případně ve znaku já a k závěru jsem dospěla o několik dní později skloněna nad žehlícím prknem. V okamžiku, kdy se horká žehlička svezla po čerstvě vypraném prádle, vklouzla mi do nosu příjemná vůně aviváže a já jsem si uvědomila, že mezi činnosti, které dělám nejčastěji, patří… prádlo. Tak si tam stojím nad prknem, šmidlám žehličkou ze strany na stranu a říkám si v duchu – no jo, třídím prádlo, peru prádlo, věším prádlo, sbírám prádlo, žehlím prádlo, skládám prádlo, roznáším prádlo, uklízím prádlo… asi bych měla ve znaku nějakej prací gel, či co. A napadá mě, jak je to divný, protože před pár lety bych měla ve znaku třeba knížku… nebo propisku… nebo… a je to snad intelektuální krok zpátky? Slovní spojení krok zpátky mi připomene, že mi už jistě doprala pračka a měla bych jít pověsit další prádlo. Dojdu do koupelny a vypnu pračku. Otevřu kulatá dvířka pračky. Koupelna zavoní. Vzpomenu si, jak vonělo miniprádýlko mých dětí, když byly ještě trpasličí. To mi připomene, že bratr Mafin se tento týden na ultrazvuku dozví, jestli budu mít další neteř nebo synovce. Vzpomenu si, že Mafin a zbytek mých trojčatových sourozenců bude mít za chvíli narozeniny. Najednou si nejsem jistá kolikáté a potupně si v duchu vypočítám 2011 – 1979. Dojde mi, kolik je tím pádem mně. Jdu se na sebe podívat do zrcadla a stojím u něj tak dlouho, dokud nepozhasínám skoro všechna bodová světla v místnosti. Nakonec svítí jen to jedno designové, co je součástí zrcadla a ve svitu té super efektní zářivky vidíte úplný prd. Konečně se na sebe můžu spokojeně usmát, v tom šeru vypadám náhodou celkem fajn!

Napadne mě, že pokožku je třeba hydratovat, aby vydržela mláda. Zjistím, že Starší vypotřebovala můj krém, proto se rozhodnu, že budu hydratovat vnitřně, odejdu do kuchyně a natočím si do sklenice vodu z kohoutku, který navzdory mým snahám o opravu opět cáká na všechny strany. To mi připomene, že u umyvadla v koupelně teče odpad, takže se rozhodnu vrátit do koupelny a… a v hlavě mi běží krátký film, jak telefonuju se Lvem a říkám mu, že mi zatuhnul notebook a v koupelně teče odpad u umyvadla. „Tak to oprav,“ řekl. Tak to opravím, říkám si v duchu a krčím rameny (teď, když jsem napsala, že krčím rameny, rozehrála se mi v hlavě písnička od Jiřího Korna, na chvíli přestanu psát a zanotuju si …a já jen krčím rameny a myslím si své…)

Do koupelny nedojdu, protože po cestě minu žehlící prkno s nažhavenou žehličkou a vzpomenu si, že jsem vlastně původně žehlila. Okamžitě vypustím z hlavy, že jsem chtěla opravovat sifon nebo věšet prádlo. To druhé jsem ostatně vypustila z hlavy v okamžiku, kdy mi došlo, že mi bude za půl roku třicet devět let…

Rozložím na prkně Lví košili, jako obvykle začnu límečkem, pak rukávy… aviváž voní jako divá. Vzpomenu si na tu myšlenku se znakem, což mě vrátí zpět do podzemí a musím se pousmát, když si vybavím, jak Mladší nejdřív trpěla, že jdeme první a následně byla pohoršena, když se Lev začal loudat. Nevěřícně kroutila hlavou, mávla směrem k otci rukou, jako se mává nad ztracenými případy a trpce, jako to dělává matka nad nezvedeným potomkem, povzdechla: „No prosím, a teď snad bude zase pro změnu poslední! A zase tam na něco sahá!“ Napadlo mě, jestli je nevyhnutelné, aby si každé dítě prošlo obdobím, kdy se stydí za svoje rodiče.

To mi, nevím proč, připomnělo film Lidice, co jsem viděla tento týden. Obrázek zasněžené pláně, po které vede jen cestička ze stop člověka, co nemůže uvěřit, že už nemá domov… Je fajn mít domov… brzy napadne sníh. Asi. Bude zima třeskutá a já zimu třeskutou nemám ráda… žehlička hřeje a prádlo voní… tiše a ochotně purpura na plotně… kam jsem asi dala adventní náklaďák, do jehož šuplíčků každoročně od prvního prosince vkládám bonbóny?… není to ani tak dlouho, co ještě Mladší věřila, že je tam dávají skřítci… od loňských vánoc si to už nemyslí, už ví… je to škoda? Je to škoda!… tuhle řekla: „Víš, my jsme si s holkama říkaly, že teď už ty vánoce nemají takový kouzlo, když už víme, že Ježíšek není.“… nemají kouzlo? Zvoní mi telefon…

… Mladší volá, že odpadla keramika a musím pro ni přijet hned. Vypínám žehličku, odcházím do ložnice, která nikdy nebude ložnicí a beru si ze skříně oblečení. Voní. Tričko ještě trošku hřeje. Kouknu na sebe do velkého zrcadla. Pane bože, třicet devět let, je to možný? Zlatá zářivka v koupelně, v které je prd vidět! Koupelna! Prádlo v pračce! Spěšně vyházím prádlo z bubnu do koše a rychle ho rozvěsím na sušák v ložnici (ano, nemá šanci být ložnicí). Místnost nasákne vlhkým vzduchem. V okamžení. Otevřu ventilačku, hodím na sebe bundu, šálu, boty, beru kabelku… vytáhla jsem žehličku ze sítě?!

Školní chodba u vrátnice je plná trpaslíků. Mladší přibíhá brzy, zdravíme se a objímáme. Ještě jsou okamžiky, kdy se za rodiče nestydí, pomyslím si vděčně a vzpomenu si, jak slečna průvodkyně v podzemní spižírně říkala: „A teď tu mám úkol pro děti nebo pro ty více hravé! Někde se nám tu schovala krysa Anežka! Jestlipak ji někdo najdete?“ Trpaslíci výpravy však neměli šanci, protože Lev identifikoval krysu Anežku rychleji a radostně zvolal: „Tady! Tady je!“ „To byl úkol pro děti,“ šeptla jsem. „Aha,“ uchechtnul se objevitel krysy. „Nebo pro ty více hravé!“ zastala se Lva s úsměvem slečna průvodkyně. Mladší se rozesmála tak, že se její smích musel táhnout podzemím i kanály až na náměstí nad našima hlavama… Jo, ještě jsou chvíle, kdy se za nás nestydí, zopakuju si v duchu a nasaju vůni aviváže  její bundy. Vlastně mi to vůbec nevadí, že bych měla ve znaku prací gel a možná mi ani nevadí, že neudržím myšlenku… myšlenku… Lenku… měla bych zavolat Lence… zítra… jestli si vzpomenu…

Voňavý týden všem :O)

Vaše teta Fily

P.S.: Prádlo jsem dožehlila, odpad opravila a naše čtvrť má ve znaku trs hroznového vína…  ;O)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *