V posledních dnech minulého týdne jsem měla neodvratný pocit, že ve funkci matky jedu na poslední rezervy, pročež jsem s povděkem přijala nápad naší dívčí dvojky, že by rády obšťastnily svou přítomností babičku čili moji rodičku.
Ani rodička se kupodivu nezdráhala, tak jsme ve středu krátce před polednem nasedly do autobusu a už jsme si to hnaly „Na kopec“, kde rodička přebývá. Ve dveřích nás jako obvykle přivítal štěkot psa, který byl tentokrát v náručí nikoli rodičky alias babičky, nýbrž mé babičky alias prababičky (bystrý čtenář jistě chápe). „Už na tebe čekám, děvče, něco po tobě potřebuju,“ řekla moje babička, položila psa na zem a koukla mi do tváře: „A co seš taková načučená?“ Termín „načučená“ mne provázel celým dětstvím. V pubertě se přetransformoval na „co se tak tváříš?!“ Marně jsem lidem vysvětlovala, že se TAK tvářím normálně. V období splašených hormonů mě taková poznámka přiváděla k nepříčetnosti. Nyní, když už jsem ta velká holka, nevysvětluju. Ani babičce. „Netvářím… co potřebuješ?“
Babička mi přinesla výstřižek z novin, kde psal jistý XY, že ač skoro holohlav, použil jistou zázračnou kúru a dnes má vlas, s kterým je hřích nedat se k filmu. Zázračná kúra jest k dostání na dobírku za cenu pohybující se kolem pouhých tisíci korun českých. No, nekup to, napadlo mě ironicky. „A co já s tím?“ Zeptala jsem se babičky, když jsem dočetla slavici na šampony. „To mně objedné,“ pravila babička, „To potřebuju!“ „Seš si jistá? Znáš někoho, kdo to už měl a pomohlo mu to?“ „Jo, já sem to viděla!“ Vztekala se babička, „Byly u teho i fotky. Předtím a potem!“ „Tak to jo,“ povzdechla jsem, jelikož mi došlo, že nemá smysl babičce něco vymlouvat. Co já tady ze sebe budu dělat nepřející vnučku, řekla jsem si a sáhla po mobilu. Příštích čtrnáct dní bude babička stepovat u dveří a vyhlížet svůj zázračnej balíček…
„Ty seš ostříhanej!“ Řekla Starší Andíkovi. „No jo, on je ostříhanej,“ souhlasila Mladší. Rodička si přikryla ústa, aby pes nemohl odezírat a horlivě zašeptala: „Musíte mu říct, že mu to sluší! On je z toho, chudák, úplně na nervy! On si, chudák, myslí, že mu to nesluší!“ „Mně se to teda moc nelíbí,“ prohlásila Starší provokativně. „Ššššššš!“ Okřikla ji rodička a poňuhňala psa v náručí. Jelikož jsem již měla dopito kafe, zvedla jsem se, že jako už půjdu vstříc svému bezdětnému dni a potomstvo nechám, nechť si trochu tuží své mozkové závity v péči mých dvou předkyň.
Ač je to poměrně kus cesty, domů jsem šla pěšky. A vychutnávala jsem si ten pocit, že musím hlídat jen sama sebe a pouze a jen sama se sebou rozprávět. Pochopitelně v duchu, že ano. A dala jsem za pravdu své Masírovací paní, která na mě v pondělí jen koukla a zatímco jsem se zhroutila na lehátko se svým skřípnutým nervem atakována neutuchajícími otázkami svých dvou milovaných dcer, suše konstatovala: „Vy si pořád myslíte, že dát někam děti na hlídání je sobectví! Ale pud sebezáchovy by vám měl konečně říct, že NE! Já vám ty záda napravím, ale upřímně řečeno by vám víc mohly aspoň dva dny volna.“ V duchu jsem se zastavila myšlenky a nahlas jsem se zasmála. „Zkuste si třeba někdy jen tak zazpívat,“ radila mi paní Masírovací. „To jsem dělala cestou sem v autobusu,“ přiznala jsem radostně, „Ale holky mi řekly, ať toho nechám, že jsem prý trapná… au…“ „No, je to teda pěkně zatuhlý, ty záda…,“ řekla ona a smála se mé trapnosti tak, že na chvíli musela přestat masírovat.
Takže jsem si tak vykračovala po pěšinkách, cestičkách, chodnících a malých úsecích silnic, slunce hřálo, vítr lehce povíval a na nebi se převalovaly malý bílý mráčky. Bylo to tak děsně příjemný, až mi bylo líto, že u toho holky nejsou. Asi nemám ten správnej pud sebezáchovy. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment