Holky a vlasy

Holky a vlasy

„Dej mi ruku,“ vybídla jsem paní trpaslíkovou, když jsem šli rušným centrem. „Teď ji držím já!“ Ozval se Lev majetnicky a nešlo si nevšimnout, jaké potěšení mu činí, že si svoji miniaturní kopii vede právě on. Mladší se polichoceně usmála, ale aby prokázala svoji velkodušnost a rovnocennou lásku k rodičům, na oko pobouřeně spustila káravým tónem: „Tati, ty si o mě teda lakomej! Tak snad mám dvě ruce… tak se můžu držet vás obou.“

Na ten důkaz neochotně schovala do kapsy růžové větrovky žvýkačky, co dosud držela v pravé dlani a velkoryse mi nabídla svou pětiletou ruku. Často mě zarazí uvědomění si, jaký pocit bezpečí, sounáležitosti, lásky a harmonie ve mně ta malá ruka vyvolává a s dojetím, které mi, po pravdě řečeno, není příliš vlastní, si téměř vždy vzpomenu na to, jak jsem takhle chodívala se Starší. Jako kdyby to už nebyla pravda. Čtrnáctiletý holky se na veřejnosti s matkami za ruku nevodí. Je to přece trapný.

Čtrnáctiletá holka matce dovolí, aby s ní šla nakupovat oblečení, boty, šminky, cetky, nejlépe všechno najednou. Čtrnáctiletá holka matce dovolí, aby ji objednala ke kadeřníkovi. Když tak matka učiní a připustí, že tam se čtrnáctiletou holkou i zajde, neboť čtrnáctiletá holka nechce jít sama, dočká se možná rodička i nečekaného spontánního objetí. Ó, výhry mají v rodičovském světě mnoho tváří.

„Tak jak to chceš ostříhat?“ Dorážela jsem na Starší. Seděly jsme v pohodlných kožených křesílkách v odstínu bordó. Já jsem už měla na hlavě naplácanou hnědočervenou barvu a vypadala jsem, nač si něco nalhávat, velmi reprezentativně. Ehm… „To ti neřeknu,“ odvětila prvorozená tajemně. „Proč?“ „To tě přece nemusí zajímat,“ opáčila. „Máš pravdu,“ souhlasila jsem, „A vlastně je to dobře. Aspoň ušetřím. Přece nebudu platit za něco, co mě nezajímá.“ Poklidně jsem se vrátila ke čtení časopisu, kterej jsem vyhrabala z hromady tiskovin na skleněným stolku. Po očku jsem překontrolovala Mladší. Rozvalila se na křesle u umyvadel, v ruce měla ovladač od masážního strojku, co je schovanej uvnitř křesla a s poťouchlým výrazem ve tváři mačkala tlačítka, zatímco s ní sedačka různorodě vibrovala. Starší vyhrkla: „No, tak dobře. Takže já to chci zkrátit… asi takhle… mami, to by tě ale mělo zajímat!“ Říkala jsem už, že výhry mají v rodičovském světě mnoho tváří?

Časopis jsem odložila v okamžiku, kdy Mladší sebrala ze stěny všechny vzorky barevných vlasů a přikládala si je na ty svoje kaštanový, přičemž uraženě brblala, že se chce nechat taky obarvit. „To děti nesmí, zničily by se jim vlasy,“ vymlouvala jsem jí to. Trpaslíková byla dotčená až za roh: „Hele, ale ty si barvíš vlasy pořád! To není fér!“ Než jsem stačila pokračovat v konverzaci, zahlédla jsem periferním viděním Žaňuli, kterak bere hustý ohon předlouhých plavých vlasů prvorozené do ruky. Žaňule je spolumajitelka kadeřnictví, kadeřnice a kamarádka v jedné osobě.

„Počkej, já teď nemůžu,“ zarazila jsem Mladší a nechala ji, aby si v klidu vybírala barvu na vlasy, jelikož jsem se nevěřícně vrhla k zrcadlům. Pozdě. Ohon se líně povaloval na zemi a Starší po mnoha letech byla vidět záda i krk. Prvorozená má krátký mikádo. „Mami, nebudeš brečet, že ne?!“ Říkal tu někdo něco o výhrách?

„Tak co ti říkali ve škole na účes?“ Přivítala jsem Starší druhý den po návratu ze školy. „Ani se neptej! To byl nejhorší den v mým životě! Nikomu se to nelíbilo!“ Chrlila ze sebe otráveně. Nevěřila jsem jí: „Nevykládej, vždyť ti to sluší.“ „No tak dobře,“ připustila Starší, „Holkám se to líbilo. Všechny mi to pochválily. Ale klukům ne!“ „Tak proč říkáš, že se to nelíbilo nikomu?“ „A koho zajímá, že se to líbí holkám?!“ Zaječela prvorozená hystericky, „To si snad myslí, že se stříhám kvůli nim?!“

Jo, čtrnáctiletý holky to nemají v životě jednoduchý. Jejich matky taky ne… „Můžu ostříhat panenku, mami?“ Zeptala se Mladší a za zády držela jednu z barbie. „Ne, to teda nemůžeš,“ varovala jsem ji. „Pozdě,“ uchechtla se trpaslice rozpačitě a odhodlaně mi předvedla výsledek. V pravé natažené ruce držela blond barbie s oškubanou hlavou. „Co to je?“ Vydechla jsem úžasem. Mladší neurčitě pokrčila rameny: „No, já za to nemůžu, ona se chtěla podobat Starší…“

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *