Máte doma dítě, které se od vás nehne ani na krok? Ostatní jeho vrstevníci jsou již dávno schopni být mimo rodinu, jen váš cvrček odmítá kamkoliv jít bez vás? Ptáte se, proč zrovna vaše dítě je tak nesamostatné? Co s tím dělat?
Je zcela normální, že malé dítě ještě nemá žádné zkušenosti se společností, a proto se v ní cítí nejistě a potřebuje podporu člověka, který mu je emočně nejbližší a v kterého má největší důvěru.
Ale pozor! Nejpozději v období kolem pátého roku života by se mělo každé dítko odpoutávat od matky a začínat samostatně působit ve společnosti, ve které se nachází. Touto společností bývá nejčastěji mateřská škola.
Pokud to nedokáže, je možné, že trpí separačně-úzkostnou poruchou, která se projevuje právě tím, že je dítě nadměrně závislé na matce a velmi nelibě nese, když není v její přítomnosti.
Hlavním znakem je fyziologická úzkostná reakce v případě, že je dítě nuceno odloučit se od matky. Nejčastěji se objevuje kolem 6.–36. měsíce. V tomto období jde o normální jev.
Po uvedeném časovém rozmezí úzkostná reakce odeznívá. Pokud ne, znamená to, že dítě je nadměrně závislé na svých nejbližších a mohou nastat problémy. Dítě se separačně úzkostnou poruchou odmítá chodit do školky, později i do školy. Další obtíže nastávají, když dítě ulehá ke spánku. Trpí-li touto poruchou, nepřimějete ho ke spánku jinak, než tím, že během jeho usínání budete u něj. Nedovolí vám odejít. Budete muset čekat, než usne. Někdy se u něj objevují i noční můry. Dítě se pak budí ze spaní a propadá úzkosti, nejste-li na blízku.
Také u něj stále přetrvává strach ze samoty. Někdy se jeho problémy dokonce somatizují. To znamená, že se objevují bolesti břicha a hlavy, zvracení, a to vše bez zjevných organických příčin.
Tyto dětičky jsou většinou chytré, ve společnosti spíše introvertní a nerady vynikají. Často se u nich objevuje abnormální strach z neúspěchu. Bojí se, že zklamou své blízké.
Co s tím?
Připomíná vám náš popis chování vašeho potomka? Nevíte, co s ním dělat? Nebojte se, pomoci mu můžete.
Nutné je stále nacvičovat seperaci od blízké osoby, a to i proti případnému odporu dítěte.
Nejhorší je, že i rodiče často podléhají svým dětem. Jejich pláč je obměkčí a oni je dál nenutí být ve společnosti bez nich. Nedělejte to! Tím dítěti nepomůžete. Naopak, v dlouhodobějším horizontu mu tak uškodíte. Nechcete přece mít doma potomka, kterému se později budou spolužáci smát, že je maminčin mazánek.! Pokud se vám zdá situace nezvládnutelná, spolupracujte se školou, případně i s psychologem. Ten v horším případě vašemu dítěti předepíše antidepresiva či anxiolytika. Nelekejte se. Většinou se léky předepisují jen na přechodnou dobu.
Separační úzkost se projevuje od útlého dětství nebo může být reakcí na nějakou událost. Tak jako tak se snažte dítě vést k postupné seperaci od jeho nejbližšího okolí.
Separační úzkost má dobrou prognózu a nepodpoříte-li dítě v jeho závislosti na vás, bude se jednat jen o omezenou dobu, kterou váš potomek časem překoná.
Add Comment