Věděli jsme, že až zazvoní telefon, nastane blázinec. Někdo se možná připraví, ale my jsme opravdu neměli připraveno vůbec nic. Věděla jsem, že někde ve skříni mám jednu novou plenkovou osušku a pár povlečení do postýlky ještě po dětech. Nic víc. Když čekáte na miminko devět měsíců, máte čas a víte, že nakupujete od těch nejmenších velikostí. My byli „úředně těhotní“ dva roky, ale naše miminko mohlo být úplně malinké nebo klidně tříletý capart. Stihlo se to.
Poslední den ve škole. Nebylo možno se na to připravit, někomu něco říct. Nevěděla jsem, že je na dlouhou dobu poslední. Nevěděly to ani děti ve škole, nikdo.
Zašla jsem za panem ředitelem. Otevřel dveře a nestačil říct nic, protože jsem ho předběhla.
„Ahoj, nastal den D“, řekla jsem. Věděl, že to někdy přijde. Pozval mne dál a já se zase rozbrečela. On tomu nasadil korunu, když se mi nejdřív zeptal, jestli je to jisté a pak vzal ze stolu krásnou kytici a dal mi ji. Prý je pro mě, krásně lhal, protože nebyla. Chvilku jsme seděli a moc jsme ani jeden nevěděli, co máme říkat. Pak se ale ředitelsky usmál a řekl v jedné větě: „Tak to ještě přijdeš, no vlastně ty už nepřijdeš.“ Byla to pravda, uvědomila jsem si, že už jsem asi na mateřské. Blázinec. Slíbila jsem, že dodělám, co je potřeba, a že budu na telefonu. Neměla jsem v úmyslu za sebou spálit mosty.
Pak už jsem ale rychle volala taťkovi, protože mi bylo jasné, že je na počátku infarktu. Jednoduchými větami jsem mu řekla, že se sejdeme před Tescem a něco nakoupíme. Sešli jsme se a to objetí bylo tak krásně dojemné a slzy v očích ani jeden z nás neskrýval. Měli jsme pro naše miminko už delší dobu vedený účet, kam jsme mu spořili, takže jsme neřešili, jestli to finančně zvládneme. Zamířili jsme do oddělení kojeneckého zboží a koupili povlečení do postýlky, nějaká body, dupačky, dudlík, hračky, plenky. Krásné nakupování. Odjeli jsme domů a přestavěli nábytek tak, jak jsme už měli promyšleno, aby se vešla postýlka a skříňka na mimi věci. Také jsme zavolali rodičům, že jsou z nich babičky a dědové a že si jedeme brzo pro jejich novopečeného vnoučka.
V noci jsme nemohli spát, byli jsme krásně unavení, ale spát nešlo. Pořád jsme se usmívali a občas plakali. Druhý den ráno, v pátek, jsme jeli nejdřív na úřad, pak na magistrát. Tam nás krásně přivítali a ukázali nám fotku. A měli jsme se rozhodnout. Nebylo o čem, ještě jsme ho neviděli, jen o něm slyšeli, přesto jsme byli už rozhodnutí. A fotka? Na ní ležel takový malý človíček, díval se na nás a my na něj. Slzy si tekly a tekly. Paní nám ještě četla anamnézu miminka, moc jsem ji nevnímala, jen chvilkami a pořád jsem čučela na tu fotku a byla jsem rozhodnutá ji ukrást. Nebylo třeba, rádi nám ji dali. Držela jsem ji v ruce jako největší bohatství. Prý se můžeme jet na mimi podívat do kojeňáčku. Netušila, že bychom tam jeli stejně, auto jsme měli připraveno kousek od magistrátu.
Vyrazili jsme. Kojeňáček nebyl v Praze, ale kousek za ní, cesta byla ale zasněžená a téměř nekonečná.
Obdivovala jsem svého muže, že v takovém rozpoložení vůbec může řídit. Já jen držela fotku. Slzy ne. Původně jsme chtěli, aby s námi jely starší děti, ale byly nachlazené, tak na nás čekaly doma.
Byli jsme na místě. Ve dveřích nás přivítala milá paní a zavedla nás do kanceláře. Tam nám povídali, co věděli o miminku, jaká vyšetření prodělal, že je zdravý a prý moc hodný. „Můžeme ho UŽ vidět?“ nevydržela jsem a přerušila povídání. Pochopili a zavedli nás k postýlce. V ní spalo miminko. Stáli jsme nad ním a já se zeptala, jestli ho můžu pohladit. Odpověď byla krásná: „Vždyť je váš.“ Když to píšu, zase brečím, ale štěstím. Podřepli jsme, já ho pohladila a ten maličký otevřel oči, začal se nádherně smát. Zdravotní sestřička jen řekla, že ví, na koho se směje. Nevím. My brečeli a on se smál. Rozplakali jsme i přítomný personál.
Pak už jsme si ho prostě museli pochovat. Chtěla jsem, aby první ho pochoval tatínek. Já fotila, pak jsem si ten zázrak pochovala já. A už ho nikdy nepustíme. Z náruče ano, ale ze srdce ne. Jak je možné, že tak rychle se to stalo. Jak je možné, že ještě před pár dny jsme se neznali, a teď už se milujeme.
Mohli jsme s ním zůstat až do večera. Odvézt nám ho tedy dovolili AŽ v pondělí, ale měli pravdu, aspoň vše zařídíme, pokusíme se zařídit. Já bych ho odvezla hned. Poprvé jsme ho krmili, přebalovali. Pamatuji si, že jsem ho chovala a měl hlavičku u mého srdce, najednou úplně zkameněl a pak usnul. Poprvé jsme ho vykoupali a poprvé mu máma s tátou popřáli dobrou noc. Slíbili jsme mu, že ráno zase přijedeme. Cestou jsme ještě sháněli milion věcí, zajišťovali postýlku, kočárek a další šíleně důležitý nezbytnosti pro našeho SYNA.
Ze spaní tentokrát opravdu nebylo nic, byli jsme unavení, krásně unavení, ale nešlo to.
Další den, v sobotu, nás tamní sestřička vítala se slovy, že nechtěl vůbec jíst. Tak jsme to zkusili, povedlo se a ona řekla, že je to teda pěkný rošťák, že asi věděl, že přijedeme. Vypil celou láhev mlíčka. Půjčili nám ho i na procházku. Venku bylo bílo a tak jsme jezdili kolem kojeňáčku a ukazovali malému stromy a nebe a sebe. Tatínek si při té procházce dělal řidičák na kočárek. Šlo mu to znamenitě. Loučení bylo těšením se na další setkání další den. V neděli jsme u malého byli kratší dobu, protože už muselo být vše připraveno. Ten den nás ale nechali úplně odděleně od všech dalších dětí v jedné místnosti s přebalovacím pultem, gaučem, toaletou. Abychom si na sebe asi víc zvykli…
Večer babička s dědou přivezli kočár, starší postýlka neprošla, tak se v noci jelo pro novou, sterilizovali jsme láhve a dudlíky, prali, žehlili a přemýšleli, co ještě chybí. To nakupování bylo krásné a někdy dost kuriózní. Třeba v lékárně jsem se zeptala, co by mi doporučili pro tříměsíční mimi na tělíčko, co na obličej, na opruzeniny a tak. Magistra se naprosto logicky zeptala, jakou má pokožku, jestli nemá nějaké problémy, na co trpí a tak. Tak a co říct. Že je to to nejkrásnější mimi na světě, to by asi magistře nepomohlo, tak jsem řekla: „No, víte, my to nevíme, my si pro něj jedeme až zítra.“ Doporučila nám tedy něco zaručeně fungujícího a přitom se na nás krásně usmívala. Popřála štěstí.
Provázel nás zvláštní pocit, jak je to malé a bezbranné, prostě ho vezmeme a odvezeme domů. Nikdo se ho neptal. Ale my doufáme, že nám to odpustí. Budeme pro to dělat vše.
Bylo pondělí 15. prosince 2008 a my si domů vezli našeho Ondřeje. Vánoce byly za dveřmi a už jsme tušili, kolik nás bude u stolu.
Ještě nekončím, ještě prostě musím něco napsat. Příště.
Add Comment