Adopce na vlastní kůži: Zázraky se opravdu dějí

Generálka toho, jak to možná bude vypadat, až zazvoní ten správný telefon, byla za námi. Prožívali jsme zklamání, ale říkali jsme si, že to tak asi má být. Začal advent a tak jsme se těšili na Vánoce. Nikdo z nás netušil, kolik nás u stromečku bude.
Následovalo divné období. Možná jsme se méně o našem neznámém bavili. U mne nastala opravdu podivná nálada. Těžko to popsat, prostě jsem měla spoustu rozdělané práce ve škole, před sebou chystání vánoční doma i ve škole, čekalo mne čtvrtletní slovní hodnocení pro každého žáčka a schůzka s rodiči. Tak to asi nemělo vyjít. Prožívala jsem každý den tak nějak víc a pilně jsem pracovala. Měla jsem to nastavené tak, že to snad někdy vyjde. Jen chvilkami jsem si říkala, že napíšu Ježíškovi, jestli by nemohl nám splnit veliké přání. Ale nenapsala jsem. Přistihla jsem se, že nechávám věcem volnější průběh, skoro vůbec jsem nechodila na diskuzní fóra adopce. Podvědomě jsem naše mimi odložila na příští rok. Kdykoliv přijde, bude vítáno.

Jediné, co jsem se dozvěděla, že začátkem prosince je poslední setkání poradního sboru, a tudíž poslední naděje. Letošní naděje. Vyměnila jsem si pár emailů s jednou „taky čekatelkou“. To ona mi prozradila pravděpodobný termín konání poradního sboru. Nikdy se totiž neví, jestli „budou děti“. Zní to šíleně, ale je to tak a je to dokonce prima, že budou mít svoje „doma“. V den konání sboru mi bylo nějak divně. Dokonce jsem se tomu, že by to ještě letos mohlo vyjít, spíš bránila, sebeobrana asi. Telefon nezazvonil. Takže je to jasný, pod stromeček to už Ježíšek nestihne. Tedy, pod ten letošní. Měla jsem ale opravdu divný pocit, nepopsatelný. Jako kdyby snad něco bylo jinak. Nevěřila jsem svým očím, když jsem si večer přečetla email od oné kamarádky, že se poradní sbor pro „nedostatek dětí“ nekonal. Tak a je to tutovka, už i na úřadech se chystají na Vánoce a mají spoustu jiné práce. Ale asi to podivno, co se ve mně odehrávalo, bylo právě to, že se nic nekonalo. Nevím.

Uběhl týden a vánoční přípravy ve škole i doma nabraly obrátek.

Byl čtvrtek 11. prosince 2008. Venku bylo hezky, sice zima, ale hezky. Pamatuji si naprosto přesně, že se mi hned ráno vstávalo dobře, což se u mne stává jen velmi zřídka. Těšila jsem se do školy a zase po nějaké době jsem si uvědomovala, jak je to prima mít krásnou práci, která baví. A já byla v té škole opravdu moc spokojená.

Vyšla jsem z domu a nevím proč, jsem přešla silnici, kterou jsem cestou do školy nikdy nepřecházela. Šla jsem po druhé straně než obvykle a přesně si při své skleróze pamatuji, že jsem si zpívala. Jo, zpívala, to sice nebylo u mne tak neobvyklé, pobrukovat si cestou do školy, tak, pro sebe. Ale teď mi to zpívalo nějak víc nahlas. Bylo mi hezky. A taky jsem si v duchu říkala, že se na nás někdy určitě „dostane“ a že si Vánoce užijeme i tak s našimi puberťáky a spolu. Bylo mi příjemně a klidně, adventně.

Na nádraží (jezdila jsem do školy často vlakem) jsem se podivila, že mám ještě dost času, což opět bylo hodně výjimečné. Tak jsem si dala u stánku takovou tu moc dobrou alžírskou kávu a šla si sednout do vlaku. Věřte, nevěřte, vlak, který tam stál, byl asi nějaký novější, takový ten s příjemnými sedadly. Většinou, no však víte, jak vlaky někdy vypadají.

To mne překvapilo, ale v souhrnu dosavadních ranních překvapení jsem to brala jako další zpříjemnění po kávě. Sedla jsem si a vím, že jsem se asi i usmívala. Bylo mi pořád hezky a teď jsem si popíjela báječnou kávu v čistém vlaku a těšila se do školy. Fantazie.

Cestou jsem ani nepotkala kolegyně, jako obvykle. V hlavě jsem promýšlela harmonogram dne. Spočítala jsem si, že snad někdy kolem páté bych mohla být doma.

Ve škole to bylo prima, dokonce poslední, pátá hodina zpěvu, kterou jsem učila v páté třídě, proběhla klidně a příjemně. Po obědě jsem měla domluvenou schůzku s kolegyní, abychom se společně podívaly na školní řád a zvážily jeho možné změny. Měly jsme čas, takže jsme chvilku jen tak klábosily a pak se daly do díla. Vyrušil nás můj vibrující telefon. Omluvila jsem se a zvedla ho, viděla jsem jen číslo, ale nestihla jsem ho zkoumat.

Co následovalo, vám opravdu napsat přesně nemohu, protože si to nepamatuji, jen útržky zkusím. Vím jen, že volali z magistrátu a řekli mi, že jsme byli vybráni pro jednoho chlapečka. To si matně pamatuji. Pak ale fakt skoro nic. Z vyprávění přítomné kolegyně vím, že jsem prý začala lítat po třídě a řvala jsem. Jo, to si vzpomínám, že slzy nestačily a přizvaly na pomoc řev. Kolegyně na mne zírala a pak mi řekla, že se šíleně lekla, jestli se něco nestalo u nás doma. Ukončila jsem hovor a řekla jsem jí: „My máme dítě!“

Ptala se mne na detaily, ale ty jsem si fakt nepamatovala. Co ti říkali? Jak je staré? Nic jsem nevěděla, jen, že pro nás mají dítě. Jako kdyby to ta paní na magistrátu věděla. Určitě věděla, protože takové telefonáty jsou na její práci asi to nejkrásnější a je asi opravdu zvyklá ne ledacos. Telefon zazvonil po chvilce ještě jednou a klidný hlas se zeptal tak hezky polopaticky: „Jste v pořádku?“ Na to jsem odpověděla, že jsem už trošku klidnější a že poslouchám. Ptala se dál: „Co si pamatujete?“ Na to jsem dala dohromady odpověď, že je to kluk. Paní klidným hlasem řekla, že mu jsou tři měsíce. To neměla dělat. Měla mne šetřit, protože moje reakce opět slzohysterická byla: „To je mimino!!!“ Klidný hlas se nenechal zviklat a pokračoval, že prý jsme si to přáli, že jsme měli požadavky od 0 do 3,5 let. Jasně, že jsem byla ráda, co ráda – šťastná. Poslouchala jsem dál, zdánlivě, hodně zdánlivě nepodstatné informace o tom, že je chlapeček zdravý, v kterém kojeňáčku na nás čeká. Já jsem samozřejmě řekla, že tam hned jedeme. Ale to mne paní vyvedla z omylu, že postup je jiný. Musíme na úřad, tam nám dají papír, abychom mohli za miminkem, a tam nám dají další papíry atd. Domluvila jsem se teda s paní, že to možná přežiju do dalšího dne – pátku a dorazíme na Magistrát.

Teď už jsem byla schopná jen v slzách štěstí sdělit kolegyni, co se tedy u nás doma stalo. Byla se mnou hezky šťastná a objala mne. Honem, ještě zavolat taťkovi. Ten hovor byl zase ale hodně náročný, můj muž chtěl v podstatě slyšet slovo od slova, co mi říkali, pak se zase zmateně ptal, co má dělat, kam má přijet atd. Já jsem mu opravdu nedokázala na některé otázky odpovědět. Už jsem ale tu zprávu zpracovávala o pár minut déle, tak jsem mu řekla, že ještě něco vyřídím a že se brzo ozvu.

A vám taky.