„Řekni – holoubek, mami,“ vyzvala mě Mladší a trochu si uprostřed chůze rozpustile poskočila. „Holoubek,“ zopakovala jsem poslušně. Mladší se šibalsky ohlídla přes rameno a rozesmála se: „Áchacháááá! Honí tě Paroubek!“ To sdělení bylo tak triumfální, až jsem měla pocit, že bych se měla ohlídnout taky a ubezpečit se, jestli na tom něco nebude.
„Kde jsi to slyšela, prosím tě?“ „Nikde. To jsme si s holkama vymyslely ve školce. To my jako hrajeme takovou hru, víš? Třeba jako řekni – zatáčka. Hele, mami, řekni – zatáčka. Hi hi hi.“ Hlavou mi problesklo několik variant na to, kdo by mě asi tak mohl honit a rýmovat se u toho na slovo zatáčka. S mírnými obavami jsem tedy utrousila: „Zatáčka…“ Mladší zajásala: „Áchacháááá! Máš v posteli miláčka!“ Že by?
Zanechala jsem dědičku ve školce napospas jejímu rýmovacímu osudu. Ten den měli ostatně na programu cos jiného. Přijeli k nim kouzelníci! Představení bylo avízováno jako „cvičení s pudlíky“. V bláhové naději, kterak se dítě potěší kulturní vložkou, jsem se s básnířkou rozloučila a cestou ze školky zamířila do obchodu.
Ačkoli je ulička u sušenek poměrně dosti široká, nedostala jsem se tam. Celou ji totiž zaplňovala korpulentní postava ve žlutým firemním tričku s logem obchodu, vedle sebe měla vozík a z něj vykládala věci do polic. „To si ten chlap nemůže stoupnout tak, aby se kolem něj dalo projít?!“ Pomyslela jsem si rozmrzele a odklonila vozík ze zamýšlené trasy.
Postava se narovnala a letmo přelítla očima svoje teritorium. V očích jí zasvítilo a radostně zařvala: „Jéééé, Fily!“ Vozík, mnou tlačen, rozpačitě zastavil. Pátrala jsem v rozjásaným obličeji po stopě něčeho známýho. Zrak mi sklouzl na jmenovku. V mým poznání byla směsice překvapení a nejistoty: „Albertko?“
Popojela jsem k ní. „Ty tu pracuješ?“ Zahájila jsem konverzaci nejpřihlouplejším způsobem, co mě napadl. „Jo,“ řekla Albertka logicky a dodala: „Zrovna včera jsme o tobě mluvily s Uťkou!“ „Jak to?“ „No, my jsme si prohlížely fotky ze základky,“ vysvětlila mi Albertka. „Aha, no jo. Vždyť já jsem vás od osmičky neviděla,“ uvědomila jsem si. „Jo, loni to bylo dvacet let,“ připomněla Albertka, „To je drsný, co? Ale ty ses teda vůbec nezměnila.“ „Myslíš? No, stejně jsi dobrá, žes mě poznala, já bych tě asi nepoznala…,“ řekla jsem vyhýbavě ve snaze Albertku hned po dvaceti letech při první příležitosti neurazit. Albertka se rozřehtala takovým tím hlubokým smíchem na rozhraní ženskýho a chlapskýho podání: „Já tebe jo. Dyť ty máš úplně stejnej obličej!“ Chvíli trvalo, než jsem se rozhodla, že to budu brát jako lichotku.
„A víš, že má Uťka i fotku těch tvých sourozenců? My jsme to tak probíraly a najednou jí povídám – co to tady máš za mimina? A ona – to jsou přece od Fily. Víš, ne? Ty vaše trojčátka,“ vysvětlovala rozněžněle a pro jistotu, snad kdybych ve vzpomínkách příliš tápala, dodala: „Ty miminka!“ „Těm miminkům už bude za chvíli třicet,“ konstatovala jsem suše. „Kecáš!“ Obvinila mě Albertka. Trochu jsem, pravda, kecala. Miminkům je 28.
Když jsem šla z obchodu, vzpomněla jsem si na to, jaký to před těma dvaceti lety bylo. Začaly se mi vybavovat tváře, o kterých jsme s Albertkou mluvily. Vzpomněla jsem si, jak ráda jsem chodívala k Uťce na návštěvu. Na rozdíl ode mě bydlela v rodinným domku. Na zahradě měla postavenej malinkatej domeček, v něm měla jako zmenšeninu svýho bytečku. Hrály jsme si tam s panenkama. Strašně jsem jí ten domeček záviděla. Taky jsem si vzpomněla na Pavlu. Pořád chodila v hnědým svetru, na kterým byli vyšití sobi. Měla černou hřívu spletenou do dvou copů. Nikdy nenosila jinej účes. V době, kdy se mi o tom ani nezdálo, si koupili barevnou televizi. Ještě dnes si vybavím ten pocit, když jsem na ni hleděla s úžasem jako na něco nedostižnýho. Na obrazovce se skvěl monoskop a vypadal luxusně. Vzpomněla jsem si na Evu. Celou základku byla hrozně malinká a drobná. O prázdninách mezi sedmičkou a osmičkou jí kousek vyrostl. Když přišla v září do školy, byla to malinká a drobná dívenka s obřím hrudníkem. Ten poslední rok základky pro ni byl tím pádem dost náročnej… Nevím, jestli bych je dnes poznala, i když podle Albertky prej vypadají „taky“ pořád stejně.
„Tak co jste dnes s holkama vymyslely?“ Zeptala jsem se Mladší odpoledne ve školkové šatně a podávala jí džíny z věšáčku v miniaturní skříňce. „Dnes ani nic,“ zamyslela se trpaslíková. „Vy jste dnes vlastně měli to představení!“ Vzpomněla jsem si a jala jsem se vyzvídat: „Tak co? Jaký to bylo? Hezký, ne?“ „Mno, mami, byli tam cvičení pudlíci a taky jiný zvířátka. Třeba hrdličky… No a dětem se to jako líbilo, protože je ti kouzelníci převlíkali do různých oblečků… ty psy jako… a zavírali je do různých malých domečků a tak…“ „To mohlo být srandovní,“ řekla jsem. „Docela to bylo srandovní,“ připustila Mladší, „Ale já jsem pak pro jistotu všem vysvětlila, že je to skoro jako týrání zvířat! Takže ostatní děti začaly taky říkat, že je to týrání zvířat.“ „Hm… mno… tak to museli mít kouzelníci radost,“ vydechla jsem přidušeně. Mladší zavrtěla hlavou a zapnula si zip u klahot: „Čoveče, ani ne.“
No jo, při pondělku se kolikrát dějí různý věci… Tak si užijte to zítřejší velikonoční pondělí a na počtenou při poslední březnové neděli.
Vaše teta Fily
Add Comment