Když se Starší usadila v pokoji a s požitkem do sebe tlačila toast se zapečenou nivou, Mladší po ní s neskrývanou závistí hodila okem a zavětřila: „Co to máš? Fúúúúj, to vypadá hnusně!“ Koukla na svoje suchary, spolkla tabletku Enterolu a smutně dodala: „Ty se máš!“
Po průjmovém a horečkovém týdnu by si dala i tu nivu, kterou za normálních okolností okázale pohrdá. Pořád říkám, že někdy stačí málo, aby člověk přehodnotil úhly svých pohledů…
Navracivší se chuť k jídlu však signalizovala lepší neprůjmové zítřky. I malé okénko teploměru se už nesnažilo rozblikat číslice kolem osmatřiceti. Druhorozené zmizely kruhy pod očima, před záchodem se přestaly tvořit fronty a větrák si po čilém pětidenním fungování vychutnával zasloužený odpočinek. Mladší se požitkářsky protáhla v peřinách a s bezprostředností jí vlastní zajásala: „Jupí! Normálně jsem si prdla! Budeme slavit!!!“ Jsou okamžiky, kdy mi není ani trochu záhadou, že si tolik rozumí s klukama, kteří dokážou její smysl pro humor náležitě ocenit.
Minulý týden zahájila po návratu ze školy v přírodě běžnou virózou, která plynule přešla v to, čím jsme si zpestřily tento týden. Tudíž jsme se opravdu užily a plně jsme si vynahradily týden odloučení. Z jejího vyprávění, jež jaksi neutuchá, by však neznalec nabyl dojmu, že škola v přírodě trvala nejméně půl roku, protože tolik zážitků a historek lze jen stěží nacpat do pěti kalendářních dnů. Ano, každý den se dozvídám další a dlaší novinky, jsem zahrnuta citacemi spolužáků a peskována, když si popletu jména a aktéry. Zpětně je tedy výlet hodnocen pozitivně, jediné výtky byly a budou k ubytování a předlouhým nocím, kdy je smutno, což dokážu pochopit, protože i já bývala nejsmutnějším nočním účastníkem všech mimodomácích akcí. Nejnadšenější byla druhorozená z návštěvy jisté uměleckoprůmyslové školy. „Do té školy budu chodit, mami!“ tvrdí opakovaně a s jistotou. Už se neptám proč. Řekla mi to hned v prvních větách po příjezdu: „Je to tam úplně super! Pořád jen něco vyrábíš a nejsou tam žádný jiný předměty!“
Výrobků mají výletníci hodně. Vyráběli věcičky z hlíny, malovali na sklo a dokonce si mohli vlastnoručně vybrousit ornament do skleněné tabulky, takže máme doma malou destičku s docela povedenou vybroušenou hvězdou. A naše velká hvězda má jasno. Bude umělkyně :O)
Naše ještě větší hvězda (Starší) si z posledního školního výletu toto pondělí přivezla mnohem přízemnější suvenýry. Únavu, bolest břicha a klíště. Jakmile jsem jí klíště odoperovala, práskla s sebou do postele a prospala celé úterý. Přemýšlím, jakou omluvenku jí napíšu do indexu, protože zmožena přírodou mi nepřipadá příliš vhodné. Na zážitky jsem si musela počkat až do úterního večera, kdy prvorozená vstala z mrtvých. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že nám ještě jeden suvenýr přijde dodatečně. Faktura za nové linoleum v chatce… „Proč?“ zeptala jsem se logicky. Starší jen pokrčila svými čím dál hubenějšími ramínky: „No… proč… protože jsme ho propálili… teda Lucka ho propálila… spadl jí uhlík z vodárny… ale byli jsme tam všichni, tak to prý budeme všichni platit.“ „Kdo to je všichni?“ tázala jsem se a potlačila chuť komentovat část uhlík z vodárny. “No VŠICHNI!“ odvětila holčička a věnovala mi pohled, který vypilovala extra pro příležitost – jakmůžumíttaknechápavoumatkuprávějá?!
„Ale jinak to tam bylo hrozný, mami,“ řekla posléze. A nyní přijde věta, kterou jistě potěším čtenářku Janu, co nás má evidentně móc ráda: „Už v sobotu večer jsem ti chtěla volat, abys pro nás přijela!“ Vzhledem k tomu, že odjeli v sobotu ráno, byla stran žádaného odjezdu rychlejší než Mladší :O) Ano, možná jsou mé děti rozmazlené, možná jsou to jen geny, ale jedno se musí nechat – zatím vždy, když chtějí zachránit, vzpomenou si nejdřív na mě (což je hezký, i když z mého pohledu nepraktický, když si uvědomím, že jsem jedna z mála lidí v rodině, kdo neřídí…) a další věc, kterou na nich hodnotím, je, že nesobecky žádají záchranu i pro druhé (všimli jste si, doufám, toho množného čísla :O)
Mno, takže výlety už máme za sebou. Pro Starší to byl opravdu poslední školní výlet, protože příští rok ji bude touto dobou čekat maturita (doufám) a na nové podlahy v dalších chatkách lanového střediska budou muset přispět zase jiní rodiče. Což mi připomíná dětství, kdy jsem se těšila na vánoce, narozeniny, prázdniny, na cokoli a babička mi vždycky spočítala, kolikrát se vyspím, než se dotěším. Úplně jasně se mi to vybavilo, když jsem si uvědomila, že už jen dvakrát zaplatíme školné. :O)
Hezký červnový týden!
Vaše teta Fily
Add Comment