Když jsem posledně psala o tom, jak mě Mladší napálila s vypadenýma zubama, nemohla jsem si nevzpomenout na první zub, co vypadl Starší. Ještě dnes ho mám spolu s ostatními schovanej v krabičce.
Je to jedna z těch věcí, který mají pouze nostalgickou hodnotu. Stejně jako pramen vlasů ustřiženej mrňavé blonďaté holčině, jíž Starší bývala. Jo, jedna z těch věcí, co se s námi stěhuje z bytu do bytu. Jedna z věcí, který jsou naprosto zbytečný. Zbytečný? Ani náhodou! Je to totiž taky jedna z věcí, kterou nikdy vědomě nevyhodím. Kdo by vyhodil jediný hmatatelný důkaz, že ta holka, která bude brzy vyšší než já, bývala malým trpaslíkem? Já vím, máme fotky, máme nahrávky, máme schovaný miniaturní dupačky… Ale zuby jsou holt zuby.
„Budu mít taky svoji krabičku?” Ptala se nedávno Mladší. „Jasně!” Přisvědčila jsem bez váhání. „Tak to jsi nejlepší maminka na světě,” pochválila mě paní trpaslíková, „To by bylo nespravedlivý, kdybych neměla svoji krabičku, že jo? Když ji má Starší i taťka. Že jo?” No jo, taťka má taky svoji krabičku. Založila jsem ji v prosinci loňskýho roku, když mu vypadl první (bohužel v jeho věku logicky už druhej) zub. Z toho jsme se ale nijak zvlášť neradovali…
Na první vypadlej zub Starší si pamatuju zcela zřetelně. Teď si jen nejsem jistá, jestli jsem to už někde nepsala, ale pokud ano, snad mi mí věrní čtenáři odpustí. Starší tenkrát bylo šest let. Byla malá, oplácaná a fakticky měla blonďatý vlasy. Toho letního dne k nám přišla na návštěvu moje přítelka Jana s Dračicí a Ďáblíkem. Ďáblík byl pidimrňous, co teprve čekal, až mu všechny zuby dorostou. Dračice byla jen o pár měsíců mladší než naše blond příšerka, ale zuby se jí zatím ani nekývaly. Zatímco jsme s Janou v kuchyni pily kafe s mlíkem, děti se zavřely v koupelně. Samozřejmě nás krajně znepokojovalo, že neslyšíme žádnej hluk ani hádky, že nikdo neběhá po bytě, netříská dveřma, nežaluje a neshání se po sladkostech.
Pojala jsem podezření, že se děje cos příšerného. „Já se tam radši zajdu podívat,” hlesla jsem tenkrát a potichu jsem se připlížila ke koupelně, vzala za kliku a opatrně pootevřela dveře. Obrázek, který se mi naskytl, mám v hlavě vyrytej jako tu nejostřejší fotku. Starší stála u umyvadla, z kohoutku tekla tenkým proudem voda a ona měla v puse svoji buclatou ručku, kterou vehementně kvedlala s jedničkou vlevo nahoře. Zub se už pár dní kýval sám od sebe, takže nyní visel na vlásku. Jemný potůček krve si líně hledal cestu po prstech až do umyvadla. Dračice a Ďáblík seděli na koupelnové předložce, aby měli do úst lepší výhled. Na Starší hleděli s nefalšovaným obdivem a zdálo se, že ani nedýchají. Vytrženýmu zubu se dostalo větších ovací, než jaký pamatuju z prvomájových průvodů…
… takovou vzpomínku přece nemůžu vyhodit do popelnice. A mimochodem – Starší se dodnes cítí ošizena, že jí tenkrát nikdo neřekl o Zoubkové víle. Ale přísahám, že ani já jsem tehdy o její existenci neměla ni tušení. No, ale teď, když čekáme tu premiéru podruhé, budu muset o víle něco nastudovat. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment