To jsme si mysleli, když jednou zase zazvonil telefon z magistrátu. Seděla jsem na schodech školy a tekly mi slzy. Netušila jsem, že je to teprve generálka.
Prázdniny uběhly tak, jak je jejich zvykem. Stejně je prima mít prázdniny už více než 30 let. My učitelé si tohoto zvyku rádi užíváme. Na závratné změny ve školství to nevypadá, ale prázdniny ministři zatím učitelům nezkrátili.
Musím přiznat, že čím delší bylo čekání, tím častější byla otázka: „Jak to vypadá?“
A odpověď stále stejná. Vždyť už to pomalu budou dva roky, co jsme se rozhodli. Návštěvy na diskuzních stránkách internetu byly stále častější. Hledání odpovědi na otázku, na níž vlastně odpověď není možné dát. Na druhé straně se ale dozvíte, že okolo nás je spousta lidiček, co jdou touto cestou. Mohou vám poradit a poradí, když si nevíte rady. Je báječné, že do diskuzí často přispívají i maminky, co mají adoptované děti. I ony se s vámi rády podělí o zkušenost. Uděláte si obrázek o tom, jaká je situace ve vašem kraji, jak probíhá přípravka atd.
Budete moci číst příběhy, skutečné příběhy. Příběhy, které vám ale budou připadat stejně jako pohádka.
Byl říjen, datum si nepamatuji. Seděla jsem ve třídě, telefon zavrněl a na displeji se objevilo TO číslo. Vyběhla jsem ven a sedla si na schody. Paní z magistrátu mi volala, jestli bychom se zase mohli zastavit. Nevydržela jsem a zeptala jsem se, jestli už třeba se brzy dočkáme. Odpověděla vyhýbavě, což bylo dobře. Musela jsem se zeptat. Moc jsem tomu nerozuměla, takže ani můj muž moc nechápal, co mi vlastně chtěli, když jsem mu potom volala.
Na magistrátu nás čekaly známé tváře. Ale taky jedna neznámá. Na fotografii. Před námi ležela fotka a na ní krásný kluk. Fotka nebyla moc dobrá, ale i tak mi vyhrkly slzy. Paní nám řekla, že se jedná o skoro ročního chlapečka, který je míšenec. Chtěla znát náš názor, jestli bychom takové dítě přijali. Podívala jsem se na manžela. Souhlas byl v našem vzájemném pohledu. Paní nám pak vysvětlila, že chlapeček je z celostátního registru. To znamená, že v kraji, kde se narodil, nenašli pro něj vhodnou rodinu, takže onen kraj oslovil všechny kraje v republice. Vysvětlila nám, že na poradním sboru toho kraje se sejdou materiály těch žadatelů z ostatních krajů, které by míšenečka přijali. Sice s pochopením, ale hodně zvláštním pocitem jsme za sebou zavírali dveře magistrátu. Cestou domů jsme trochu mlčeli, ale víc povídali. Tentokrát jsme totiž věděli den, kdy se bude rozhodovat. Rozhodovat o tom, kde bude malému neznámému z fotky nejlíp doma. Do dne konání poradního sboru jsme měli čas seznámit naše děti s tím, že by možná mohl být bráška míšenec. Dcera řekla, že je to naše věc, že jí to teda nevadí, a syn prohodil, že mu je to jedno. Což mimochodem byla jeho nejčastější odpověď na většinu otázek.
Sdělili jsme tuto možnost i rodičům. Nastal den konání poradního sboru v onom kraji. Den, kdy naše papíry a papíry dalších žadatelů budou podrobeny rozboru a výsledek bude máma a táta pro polovietnamského chlapečka. Věděli jsme nejen den, ale i hodinu, kdy bude jasno.
Den před jsem se nemohla na nic soustředit. Cestou jsem koupila jedny hodně veliké dupačky. Zašla jsem za vedením školy a požádala, jestli bych v den rozhodování nemohla zůstat doma, že bych nebyla schopná se ve škole dětem věnovat na 100 %. Moje milá paní zástupkyně souhlasila s neplaceným volnem a nevím, jestli mne měla za blázna, nebo byla jen tak hodná.
Kdyby tak mi to volno nedala, kdybych tak nevěděla den konání poradního sboru, kdyby nám aspoň neukazovali tu fotku. KDYBY CHYBY.
Zůstala jsem doma. Nejdřív jsem se snažila co nejdéle spát a vzbudit se, až bude jasno. To nešlo. Tak jsem zkoušela uklízet. To nešlo, všechno mi padalo. Tak jsem zkoušela hrát hru na počítači. To nešlo. Nezávislý pozorovatel by si asi pomyslel své. Byla jsem taková těkající špatně načasovaná bomba. Přiblížila se hodina, kdy mělo být rozhodnuto. Psali jsme si s manželem přes internet a on asi pochopil, že JÁ tam prostě zavolat nemůžu. Že musí on, že tentokrát jeho nechuť s někým telefonovat musí jít stranou. Byl hodný a souhlasil.
A zavolal. Na icq se ukázalo: Volám…, v tu chvíli jsem se rozklepala. Opravdu rozklepala a nešlo to zastavit. Pak jsem četla dál… už mi prý zavolají tu paní… tak nás neschválili…
Jakto? Zvedla jsem telefon a chtěla po manželovi vědět každé slovo, které se dověděl. Prý se našlo pro chlapečka hodně žadatelů z více jiných krajů. (to je moc dobře, ale…)
Prý jsme na tak malé dítě už starší. (to není moc dobře J) Prý jsme se k tomu neměli tak upínat (to se jim řekne).
Míšeneček už má tátu a mámu a už určitě běhá a povídá. Určitě je šťastný. Nikdy ho už neuvidíme, i ta fotka se časem malilinko ve vzpomínkách zamlžuje. Moc mu to přejeme. Určitě to tak mělo být. Byla to psychicky hodně náročná zkouška. Ale byla to generálka.
Na co, o tom snad už možná v příštím, předposledním dílku.
Add Comment