Vukášek soptíkem

Vukášek soptíkem

Moje Sestra usrkla horkého čaje a obrátila se na syna: „Tak se pochlub tetě, co jsi včera udělal!“ Podle toho, jak se tvářila, nešlo o nic, za co obvykle děti dostávají pochvalu. Vukášek je, co si budeme nalhávat, neřízená střela, tudíž jsem byla připravena takřka na cokoli. So sem udělal?“ Zamyslel se Vukášek a instinktivně od Sestry poodstoupil. „No, jak u nás hořelo!“ Napovídala mu Sestra. „Aha,“ řekl Vukášek nevzrušeně. Abych se přiznala, tak mě to na rozdíl od Vukáška kapku vzrušilo, pročež jsem nevěřícně zopakovala: „Hořelo?!“

Vukášek se všecek zapýřil: „Jo, já sem sapálil žebžík.“ Připadala jsem si jako ve hře „zopakuj každé poslední slovo ve větě“ a dokonce jsem chvíli zauvažovala, zda se po mně v závěru nebude chtít, abych všechna slova zopakovala naráz. Naštěstí hra skončila ve fázi: „Hořelo?! Žebřík?!“ Pak už jsem totiž neopakovala, nýbrž kladla dotazy.

„Jo, žebřík,“ řekla Sestra, „U postele.“ „Ty jsi zapálil žebřík u postele? A čím, prosím tě?“ Obrátila jsem se na synovce. „Sapalovačem,“ přiznal trpaslík. „No vidíš, už to z tebe leze,“ pravila Sestra směrem k synovi. Až nyní jsem v jeho očích zaznamenala mírné zděšení, jal se prohlížet a vyhrknul: „So?! So se mě lese?!!!“ „Pravda z tebe leze!“ Oznámila Sestra Vukáškovi a zamíchala čaj lžičkou. Načež mi vylíčila, kterak Vukášek zapálil žebřík, od něhož následně chytila matrace…

„A proč jsi to udělal?“ Ptala jsem se synovce. „Já sem si chtěl dělat tábol.“ „Jakej tábor?“ „My sme si dělali tábol a dělali sme tam špekášky a…“ „Ty myslíš táborák? Ale ten se přece může dělat jen venku! Nikdo si nedělá ohýnek doma, to je strašně nebezpečný! Co kdyby se ti něco stalo?“ Domlouvala jsem Vukáškovi. „Nestalo, já sem vžal kyblík a polil sem to.“ „Ale musel ses hrozně bát, že?“ „Ne!“ „Ani trošku? Já bych se teda bála.“ „Já ne! Mně už byly čtyži loky!!!“

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *