Z deníčku hypochondrova

Z deníčku hypochondrova

Člověk by předpokládal, že má za ta léta nárok na jistou solidaritu. To by se ale šeredně mýlil.

Míním tím solidaritu tělesné schránky a jejích jednotlivých částí, aby bylo jasno. Ne snad, že by jednotlivé části mé tělesné schránky solidární nebyly. To bych jim vskutku křivdila. Solidární jsou až hamba, ale toliko mezi sebou. Jako by si vůbec neuvědomovaly, že jsme spolu na tomto světě už skoro čtyřicet let a že jsem pro ně za ta léta mnohé udělala. Obětavě jsem kupříkladu dávala pozor, abych nepřišla o žádnou končetinu. A je mi snad některá z končetin vděčna?! Ó, nikolivěk. Jakmile mi oteče jedno nevděčné koleno, je snad to druhé natolik charakterní, aby stálo při mně?! Houby s octem. Solidárně s jedním nevděčným kolenem nateče a rozvrže se i to druhé. Budiž,  řekla jsem si už pradávno, nebudu jim to mít za zlé a na tu ortopedii se objednám, ať vidí, že mi nejsou lhostejná, i když se ke mně chovají ošklivě. Taková já totiž jsem. Hodná.

Jsem poměrně hodná i na svoje zuby. Pravidelně s nimi chodím na návštěvu k hodné paní zubařce a pravidelně je čistím. Dělám pro ně první poslední, a ony? Kašlou na to, řeknu vám. Když se mi loni rozlomila šestka vpravo dole, pelášila jsem s ní k paní Zubařové nedbaje na vlastní strach, bolest a příkoří a nechala ji fešně zrestaurovat. To jsem ale netušila, že je ta potvora tak zákeřná, že si do roka pořídí kaz a ještě navede šestku vlevo dole, aby se ulomila taky. Což se stalo nedávno. A stalo se to v době, kdy hodné paní Zubařové měnili okna v ordinaci a já k nějaké cizí paní či pánovi se svými zuby tedy nepůjdu, na to mám je i sebe až moc ráda. Proto jsem si řekla, že nezbednou, se mnou nesolidární, šestku vlevo dole na chvíli ukonejším a že to spolu nějak překlepeme do doby, než se necháme opravovat v ordinaci s novými okny.

Aby nám to čekání lépe uběhlo, pořídila jsem si tu bronchitidu, o které jsem psala v minulém deníčku hypochondrově a pěkně jsme se s ní zabavily, já i moje dvě šestky, na hezkých čtrnáct dní, během kterých se ze sabotářské šestky vlevo dole uvolnila výplň a šestka vpravo dole počala neurvale vysílat signály o kazu, co si svévolně a neuváženě pořídila. Ta kazová šestka si asi začala připadat nějak přehlížená či co, možná si myslela, že si pomůže sama, a tak se začala výplně zbavovat též.

Jinými slovy – dvě rozpadlé, výplní téměř prosté, šestky v mém chrupu počaly stávkovat. Paní Zubařová byla tak hodná, že mne e-mailem informovala o tom, že si bere dovolenou. Mno… Pro ni to byla jistě zpráva radostná, pro mě to znamenalo, že můžu kousat toliko předními zuby, což (a to si klidně vyzkoušejte!) je strašně fajn, bezva, pohodlné a navíc to vypadá velmi elegantně! Po čtyřech dnech a třech jogurtech jsem už ani trochu neměla pocit, že mám své zuby pořád ještě ráda.

Jediné, co jsem pociťovala intenzivněji než nenávist k nim, byl hlad. Dokonce se mi zdálo, že jídlo najednou vidím úplně všude, jako kdyby na mě schválně útočilo či co, všechny hovory u něj nakonec, netuším proč, končily a ve filmech i reklamách se ten čtvrtý den už jen žralo a žralo a žralo. Fakt. V tomto přívětivém rozpoložení mne zastihla Starší. Přišla do kuchyně, odfrkla si a řekla: „Ty jo, já mám strašnej hlad!“ Musela jsem sebrat veškerou mateřskou zásobu rozumu, abych to nebrala jako provokaci, takže jsem nakonec jen utrousila: „Povídej mi chvíli o hladu!“ a nepraštila ji rohlíkem, z kterého jsem po malých kousíčkách vydlabávala jeho útroby a šklebíc se bolestí se jej snažila rozcucat.

„Tys nic nejedla?“ zeptala se prvorozená bezelstně. „Ne,“ hlesla jsem a dál cucala rohlík. „A proč?“ chtěla vědět holčička. „Bolí mě ty zuby,“ řekla jsem trpělivě. „A proč?“ otázala se Starší vesele, jako kdyby čekala na nějakou zábavnou historku s ještě zábavnější pointou. Napadlo mě, že tím torzem rohlíku bych ji stejně byla neumlátila a v kostce jí raději vylíčila mé zubní trampoty. Její reakce na mé dva zlomené plomb prosté zuby byla odzbrojující: „A cos dělala?“ Vyřkla ji tak spontánně, jako kdyby skutečně existovala nějaká odpověď, nějaké vysvětlení, něco, čím jsem tomu napomohla a vlastně to chtěla a teď se akorát tak dělám zajímavá, což je mi ostatně podobné, o tom snad všichni víme. Opravdu jsem se nad sebou na okamžik zamyslela, ale jediná odpověď, která mi připadala pravdivá, nakonec zněla: „Zestárla jsem.“ Řekla jsem ji tiše a sarkasticky. Slunce mých důchodových zítřků se ušklíblo a s upřímností sobě vlastní pravilo: „Fuj, to bych teda nechtěla!“

To já jsem si to vyloženě přála, chtělo se mi říct, ale zaměstnávalo mě cucání rohlíku a taky Mladší, která si mě se zájmem prohlížela, až jí to nedalo a zeptala se: „Proč žužláš ten rohlík, mami?“ „Protože mám strašnej hlad!!!“ odsekla jsem důrazně a nešťastně. „A proč se nenajíš normálně?“ divilo se druhé slunce mých příštích dní. S povzdechem jsem pro velký úspěch zopakovala žalostné: „Protože mě bolí zuby!“ A Mladší? Reagovala mnohem racionálněji než Starší. Pravou rukou nabrala z misky salát, vložila jej do pusy a požitkářsky jej chroupala. V její levačce už držela pohotovost kinder čokoládka. Když z ní druhorozená sundávala obal, vlídně mi pohlédla do tváře a nekompromisně mne bodře vyzvala: „Tak snad kvůli jídlu trochu bolesti vydržíš, ne?!“

Zdraví zdar! Nazdar! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *