Člověk se má chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat ostatní. Václav Havel
Tahle věta mi uvízla v hlavě, hnízdí v ní celý týden a ponouká mě k úvahám. Tento týden jsem na úvahy měla dostatek času. Kromě dvou návštěv lékaře jsem poprvé za posledních devatenáct let proležela týden v posteli. Už v úterý bylo zřejmé, že si s rýmičkou sama neporadím. Paní doktorka ji označila jako zánět průdušek, věnovala mi recept na antibiotika a poslala mě domů. Doma mi otekly všechny sliznice od hrudníku nahoru a hlas, který jsem vyluzovala, připomínal mladšího bratra Rákosníčka. Na sklonku dne jsem již Starší podezřívala, že její dotazy zda nechci čaj či vůbec něco, které se nejdříve jevily jako ohleduplné, vyslovuje jen pro svoje obveselení, neboť pokaždé, když jsem zaskřehotala odpověď, od srdce se rozesmála.
Ve středu jsem v repertoáru z Rákosníčka mladšího přesedlala na něco, co by se dalo přirovnat píšťalce pro psy. „Takhle vysokým hlasem už budeš mluvit pořád?“ podivoval se Lev. Byl u toho o poznání příjemnější než v neděli, kdy se vydal sám na nákup vyzbrojen jen mými instrukcemi. Navrátivši se z potravin hodil na stůl s opovržením stříbrnou kostku a osočil se na mne: „Tos mi jako nemohla říct, že kvasnice jsou droždí?!“ Ten den jsem ještě měla svůj původní hlas, tak jsem se mohla i zasmát.
Ve čtvrtek ráno můj otok nabyl nejspíš maximálních rozměrů, jakých byl schopen za současného udržení životních funkcí. Potupně jsem se doplazila k paní doktorce podruhé a dožadovala se vrácení díry v mém krku, neboť mi vzhledem k neustupující rýmičce povážlivě chyběla. Ani paní doktorka vzdor svému vzdělání nemohla v mých excentricky nabubřelých sliznicích dírku nalézti. Píchla mi tedy injekci, napsala žádanku o dům dál a požádala mne, abych jí odpoledne zavolala, že jsem se neudusila. Bylo to trochu v rozporu s jejím doporučením, že nemám s nikým mluvit a zachovávat režim hlasového klidu, nicméně jsem jí ráda vyhověla, páč do dvou hodin od aplikace kouzelné injekce se mi záhadně ulevilo. Moje euforie z nenadálého přísunu vzduchu však měla toliko takového trvání jako doba působení léku.
Není tedy divu, že jsem měla dostatek času zaobírat se cizími větami, protože když ležíte pár dní sami doma v posteli a zrovna se nedusíte, je to pro rozjímání jako stvořené. A protože jsem takto sama ležela celé dopoledne, než přišly holky ze školy, zarozjímala jsem si i do zásoby. A z toho všeho rozjímání vzešla otázka, na kterou neznám odpověď. Jsem já sama dobrým vzorem? Chovám se vždy tak, jak si myslím, že by se měli chovat ostatní? Možná by bylo pokrytecký tvrdit že ano. Ale snažím se, aby po mně zůstal aspoň trošku dobrej otisk. A tak jsem si v hlavě probírala lidi, co znám a představovala si, jaký by to bylo, kdyby se třeba všichni chovali jako ten či onen a řeknu vám, že výsledek mě trochu děsil a tak nějak si myslím, že hodně lidí vůbec netuší, že by se měli chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat ostatní. Dala jsem si tedy předsevzetí, že jen co se mi vrátí hlas, udělám na toto téma nějakou osvětu. Na druhou stranu jsem si ale uvědomila, že znám hned několik skvělých, obětavých, spolehlivých a zábavných lidí, kteří vůbec žádnou osvětu nepotřebují. Za ty jsem ve svém životě vděčná.
Přijměte mé skřípavé ahoj a buďte hodní, třeba to od vás někdo odkouká :O)
Vaše teta Fily
Add Comment