Jak jsme jeli na houby

Jak jsme jeli na houby

„Třeba to byla veverka…“ navrhla jsem smířlivě, ale Mladší už bohužel nejsou čtyři, aby se spokojila s milosrdnou lží. Pohled, který mi věnovala, byl více než výmluvný. „Veverka, jo?!“ odfrkla uraženě. „To ti tak věřím, že tam byla nějaká šílená hlučná hrabající veverka! Už nikdy nevkročím do lesa! Už nikdy!“

Ale původně se to zdálo jako dobrý program. Dokonce s ním přišla Starší a zcela samozřejmě se tvářila jako člen výpravy. To se vskutku stává jen ve vzácných případech, že by se k nám na výletování přidala. Holčičky se na sběr hub těšily, Lev neprotestoval, cizí lidé tvrdili, že rostou… Nic nenasvědčovalo tomu, že by se toho dne mohlo něco nezdařit.

Vydali jsme k Babicím, kde jsme ještě nikdy nebyli, ale Lev tudy kdysi projížděl a domů se vrátil s dojmem, že je to další z míst, kam se musíme jednou podívat. Jelikož je to nedaleko, jevilo se to jako ideální cíl. Potomkyně se vyzbrojily taškou a nožíkem. Mladší si přibrala repelent a do auta nasedala s obavami, že nám jedna taška nebude stačit a půl cesty láteřila, že jsme měli vzít alespoň dvě tašky, bo tu sklizeň nepobereme.

Nedlouho po tom, co jsme vyjeli za hranice města, nás začaly obklopovat husté lesy. Hezká cesta to byla. Krajina kolem Babic se nám otevřela s vlídným letním prázdninovým klidem. Slunce se opíralo do nepokosených luk a zlatavých polí a olizovalo zelené koruny vzrostlých stromů. Projeli jsme vesnicí. Les po předešlých deštích nadějně voněl podhoubím a jehličím. Zaparkovali jsme u jedné z cest do lesa a vystoupili na mírně podmáčenou pěšinu.

Hlínu brzy vystřídal štěrk prorostlý trávou. Cesta oddělovala les na dvě poloviny. Na jejím počátku byla na stromě natlučená cedule s fotkou z kůže staženého srnčete a výzvou, aby lidé nepouštěli v lese své psy z vodítek, protože pak dělají toto… Mladší strnule hleděla na fotku holátka a mísily se v ní emoce.

„Fuj, ty lidi jsou hrozný! Proč sem dávají tak hnusný fotky?!“ kroutila hlavou nevěřícně.

„Aby varovali návštěvníky, že si mají hlídat psy, protože by mohli napadnout nějakou srnku a pak by to takhle skončilo,“ vysvětlila jsem Extrpaslíkové.

„Tady jsou jako srnky?!“ lekla se.

„Asi jo,“ odtušila jsem.

„Tady jsou jako živý zvířata?! Úplně volně?!“ vytřeštila Mladší oči a chvíli to vypadalo, že přirostla k zemi.

„Mno… ale neboj se… oni se lidem vyhýbají, pojď!“ vybídla jsem ji a popostrčila dál do lesa. Neochotně popošla.

Za chvíli už Starší běžela několik metrů před náma a prskala, proč jako jdeme pořád po pěšině a nezapadneme někam do houští, takže jsme si vybrali houští vpravo a vlezli mezi stromy. Nějakou dobu jsme se procházeli po deštěm nasáklém lese, jehož porost nedovolil letnímu slunci vysušit zem. Z hub jsme našli toliko několik macatých nacucaných pýchavek. Starší je chtěla adoptovat a stále vykřikovala něco o polívce, leč Lev trval na tom, že pýchavky nejsou houby a aby to nemusel podrobněji vysvětlovat, vzdálil se od nás a šel hledat jinam. Prvorozená nahodila ironicky uražený úsměšek a po vzoru otce se též vzdálila, ovšem pochopitelně na jinou stranu než on.

„Každej jde jinam!“ zvolala Mladší úzkostlivě a nutila mě, abych smečku svolala, neboť jest nevyhnutelné, že když tak neučiním, ztratí se a již se nikdy nesetkáme. Když jsem jí její teorii vyvracela, neskrývala, že je z mé laxnosti velmi otřesena a znechucena. Přednášku o matčině nezodpovědnosti však nestihla ani zahájit, neboť se z nedalekého houští ozval zvuk, který na mé laxnosti zanechal výraznou stopu. Vzhledem k jeho nepřeslechnutelnosti nešlo předstírat, že jsme v lese sami a dokonce si nešlo ani namlouvat, že autorem zvuku je samotný neškodný les.

Všechny tři jsme se překvapeně zastavily a naslouchaly. Lev, který se nás úspěšně stranil, byl tak daleko, že nic netušil a zasmušile se dál procházel doprovázeje se osobním hodnocením lokality slovy: „Tohle je les na hovno!“

„Co to bylo?!“ zeptala jsem se nejistě.

„Ticho! Počkej!“ vyzvala mě Starší a jelikož byla zvuku nejblíže, popošla.

„Co to bylo?!“ zařvala Mladší hystericky, ukázala na odcházející sestru  a pokračovala vyděšeným jekem: „Kam jde?! Kam leze?! Proč tam leze?! Tam je určitě nějaký zvíře!!! Ať tam neleze, jdeme pryč, vždyť nás tady sežere nějakej jelen!!!“

„Uklidni se, jelen lidi nežere.“ napomenula jsem holčičku.

„Lidi lidi taky normálně nejí, a přesto jsou na světě lidožrouti! To nevíš? Co když je tam nějakej zmutovanej jelen?!“ panikařila druhorozená a každá má snaha o její uklidnění ji ještě víc rozlítila.

„Tak co tam je?“ vybídla jsem Starší, aby se podělila zážitek. Pomalu se vracela směrem k nám a tvářila se podivně. Zavrtěla hlavou a ukázala směrem, kterým se dal tušit okraj lesa. „Jdeme pryč!“ oznámila nekompromisně, čímž Mladší definitně dorazila, neboť bylo zjevné, že TAM NĚCO JE!!!

Mladší se rozplakala tak, až jí slzy cákaly na nacucaný pýchavky pod našima nohama. „Cos tam viděla?!“ hulákala na sestru a zdálo se, že je na samé hranici nervového zhroucení, což následně ještě Starší vydatně podpořila, když tajuplně utrousila: „Tobě to neřeknu, jenom mamce, ty by ses z toho posrala!“ Tím samozřejmě druhorozenou utvrdila v tom, že měla pravdu a v následujících minutách se na nás vrhne nějaká krvežíznivá smečka čehokoli. „Tak je tam určitě rys!“ lkala, běžela z lesa a řvala na nás, že neutíkáme taky.

Konsternovaně jsem hleděla na její počínání a přebírala si, zda někdy v jejím desetiletém životě mohla zažít v lese jakékoli trauma, které by ji k takovému projevu šílenství opravňovalo. Nemohla jsem na nic přijít a po pravdě jsem se tomu ani dlouho nevěnovala, jelikož prvorozená využila toho, že je sestřička zaneprázdněna prcháním, naklonila se ke mně a šeptla: „Je tam prase…“ „Odcházíme!“ zavelela jsem co nejklidněji a svižným krokem došla brblajícího a nic netušícího manžela, abych mu řekla, že jdeme pryč.

„Proč?“ ptal se líně a klátil se mezi stromy tou nejpomalejší rychlostí, jaké byl schopen. „Něco tam je,“ odvětila jsem vyhýbavě, neboť Mladší byla na doslech a nechtěla jsem riskovat, že tam s sebou sekne do jehličí, když vyslovím pravdu. Už tak byla dost vyděšená a bez sebe. Dokonce se na otce netrpělivě otočila a zahučela: „Neptej se a pojď! Dělej!“ Pak mě chytila za ruku a táhla k pěšině.

Na cestě jsme se všechny tři zastavily. Lev se coural po lese. „Kde je ten otec?!“ zvolala hysterická Mladší. „Proč se tam zas loudá?! To čeká, až ho něco sežere?! Všechny nás tady něco sežere!!!“ „Prosím tě, uklidni se! Nikoho nic nesežere!“ řekla jsem klidně a vyrovnaně. „Asi začnu hyperventilovat!“ vyhrožovala Mladší, brečela, mávala rukama a vřískala, že otec je už jistě sežrán, neboť ho nevidí! To už jsem byla docela naštvaná a hned z několika důvodů. Jednak mi vadilo, že se Lev schválně loudá a druhak mi vadilo, že Starší začala Mladší popichovat a dělat si z ní srandu, takže ta místo aby se uklidňovala, panikařila čím dál víc. Pak jsem řekla to o té veverce, což (jak již víte z úvodu) vyvrcholilo prohlášením druhorozené, že do lesa už nikdy nevleze. „Kde je sakra ten otec?!“ plakala vztekle a prokládala to výkřiky: „Ona jde zas někam do lesa! Mami, zakaž jí to! Já chci jet domů! Chci jít do auta!“ Ano, Starší provokativně odešla do té části lesa, kde jsme ještě nebyli. Snad měla pocit, že než tatínek dokvačí, přece jen nasbírá nějaké ty houby…

Lev se konečně vynořil. „Kde seš?!“ obořila se něj holčička. Lev se naštval a nelichotivě se vyjádřil o duševním zdraví druhorozené. Cestou k autu jsme ještě potkali posed, což byl pro Mladší důkaz, že v lese JE divá zvěř. „Já jsem vám to říkala!“ hartusila. Starší nedbaje všeobecně vynikající atmosféry se uchechtla a na posed vylezla. Mladší málem ranila mrtvice. A když ještě prvorozená z výšky posedu posměšně utrousila: „Něco vidím!“ a až po pauze dodala: „Králíčka!“, měla jsem výletu už plný zuby…

Když už Mladší seděla v bezpečí auta, přitočila jsem se venku k muži a tiše mu řekla: „Až ti příště v lese řeknu, že jdeme, tak se neloudej. Bylo tam prase…“ „Fakt? A proč jsme šli pryč?“ řekl Lev.

Tak to byla ta prázdninová sobota, kdy jsme vyrazili na houby. Další zprávy už budou asi jen z kaváren. Tam se Mladší zatím nebojí.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *