Šaty

Šaty

Někdy v září nám třídní profesorka třetího ročníku gymnázia v průběhu třídních schůzek prozradila, že třeťáci budou letos připravovat školní ples. Jako součást hodin ekonomiky. Prý aby se naučili na všem dohodnout, vybrat místo, zjistit program, vstupenky a pohlídat si rozpočet. Ten den Starší skepticky pravila, že za těchto okolností letos ples nebude. Mno… netrefila se. Termín se blíží. Prvorozená je skeptická nadále. Řekla, že to bude organizačně děsný. Taky řekla, že tam jít nechci. A pak řekla to nejdůležitější. Že nemá co na sebe…

Pochopitelně. Žádná žena nemá co na sebe! Když jsem se rozhodla akceptovat, že na ples jít nechci, nabídla jsem prvorozené, aby využila některé z mých šatů. Ty plesový se ukázaly jako „moc plesový“ a ty koktejlky jako „moc krátký nebo tak něco“. Dohromady z nich vzešel jediný závěr – Starší je ve všem „divná“, případně „tlustá“.

V tomto bodě bych ráda uvedla na pravou míru některá fakta. Prvorozená měří asi 172 cm a vypadá jako někdo, kdo nemůže mít víc než padesát kilo a z toho ještě valnou část váží prsa a vlasy. Přesnou váhu pochopitelně neznám, bo je tajnější než státní tajemství. Po pravdě řečeno se často sama divím, jak z té buclaté holčičky mohla vyrůst do této poměrně pěkné a atraktivní podoby a pořád čekám, kdy si toho konečně sama všimne, protože všichni okolo už to ví. Často ji podezírám, že o tom ví taky, akorát schválně prudí, aby ji jeden, jedna nebo všichni dohromady v jednom kuse pochlebovali. Protože mě nebaví, ji stále ujišťovat o něčem, co považuju za evidentní, rozhodla jsem se dokonce jednoho dne pod nátlakem televizního spotu, jež lákal dívky k přihlášení do soutěže Miss, že ji přihlásím, ať se s ní chvíli hádá někdo jinej. „Máma tě přihlásí do miss!“ zvěstovala Mladší sestře novinku, jakmile měla první příležitost. Starší se rozesmála. Pak mě však zmátla.

Nad mé očekávání se se mnou nehádala, ani nepřela. To jsem teda čuměla. Ovšem záhy vyšlo najevo, že tak činila pouze a jen proto, že je mazanější než mazanec a rozhodla se svoji nebohou matku zmanipulovat a týrat tak dlouho, dokud sama své rozhodnutí neodvolá. Původně totiž takticky jako souhlasila: „Dobře,“ pokývla hlavou. Tím soupeře (mě) zbavila ostražitosti a mohla zákeřně pokračovat: „Ale při volné disciplíně budu ukazovat tu tvoji oblíbenou scénku. Víš kterou? No, jak se ti tak líbí, když předvádím, jak se roztomile myje chameleon!“ Aby mne nenechala na pochybách, jala se OPĚT demonstrovat mytí chameleona! (Ano, to, při čemž jsem nedávno získala mírné pochybnosti o jejím správném psychickém vývoji…) Vydržela jsem jen chvíli. „Dobře, tak tě teda nepřihlásím,“ rezignovala jsem zasmušile. „No vidíš,“ pochválila mě a odešla.

Tato malá vsuvka však otázku plesových šatů neřeší. Moje byly vzaty v nemilost a VŠECHNY kousky ze salonu spřátelené paní Julinkové byly prvorozenou označeny za „divný“. Pak se mne ta bláhová zeptala: „A v čem jsi byla na plese ty?“ Tak to bych jí teda fakt přála!

Já jsem totiž byla na plese (tenkrát maturitním. Nechápu, proč mají teď plesy o rok dřív) ve vlastnoručně vyrobeném modelu. Jednak proto, že jsem byla umělkyně, to dá rozum, taky jsem byla „jiná než ostatní“, to je jasný a ne zcela nepodstatnou roli v tom hrál i fakt, že doma bylo všem ukradený, v čem bych na ples šla, a kdybych začala otravovat o nějaký šaty, byli by se mnou hotoví raz – dva. Ale jak říkám, byla jsem ta umělkyně a beztak bych v žádných nadýchaných šatičkách a lodičkách nešla ani za zlatý prase. Takže jsem vlítla k babičce, kde jsem si vylosovala nějaký prastarý saténový šaty, u kterých šlo v podstatě jen o to, že byly černý a ještě celkem držely pohromadě. Doma jsem je pak celý rozpárala, odpreparovala rukávy, zúžila a zkrátila je asi o metr dvacet, čímž jsem dosáhla délky těsně pod zadek, vyrobila výstřih, všechno znovu sešila a začistila a róba, co neměla na konci osmdesátých let obdoby, byla na světě. To samozřejmě nebylo konec tvorby! Toto pěkné saténové v podstatě tričko jsem doplnila o černé silonky a nadkolenky. Nadkolenky byly ve skutečnosti pletený punčochy pro seniorky a dalo dost práci sehnat je v černé barvě. Vystála jsem si na ně pořádnou frontu! (Ale nosila jsem je pak dva roky!!!) Protože jsem se nemohla hyzdit nějakým podivným podvazkovým pásem, vytvořila jsem v jakoženadkolenkách tunýlek a protáhla jím pěkně pevnou gumu, aby mi řádně držely na stehnech. Modelu jsem dodala šmrnc zbrusu novými krajkovými rukavicemi až k loktům a neotřelými šperky, které jsem si pro tuto příležitost vyrobila z měděného drátu. Dost jsem se na plese mezi princeznama vyjímala. A taky jsem byla jediná, kdo měl na nohách pionýrky (protože to byly nejlepší boty na světě).

Našim jsem ani nemusela vysvětlovat, že na ples jít nechtějí. Nechtěli jít tak nějak dobrovolně. Maminka mi dokonce nepokrytě prozradila, že se za mne stydí. Já jsem se nestyděla. Bylo mi fajn. Vlastnoručně ušitý oblečení jsem nosila v jednom kuse. Ještě dnes mám úchylku kdeco přešít, upravit, zkrátit nebo aspoň vyměnit knoflíky. Možná ve mně pořád ještě zůstal ten pubertální kousek touhy nějak se odlišit, mít něco, co řekne, tohle jsem Já. Když mě u toho Starší občas přistihne, posmívá se mi. Zdá se ale, že mi kyne naděje a i na ni jednou dojde! Tuhle si totiž přinesla od babičky dvě tílka a se slovy: „Nebyly drahý, že ne?“ do každýho z nich udělala nejmíň deset „uměleckých“ děr. Dojala mě tím. :O)

Ale je fakt, že tílka na zimní ples moc vhodný nejsou, tak asi budeme hledat dál. Akorát nevím, kde se dají sehnat šaty, který budou něco mezi rebelem a princeznou. :O)

Tak originální šik týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *