Poslední rest stran gratulací za září konečně splněn. Řeknu vám, že vymýšlet dárek pro patnáctiletého kluka, je docela oříšek, chcete-li jej dárkem opravdu potěšit. Dokonce jsem požádala o inspiraci několik mých kamarádek, co mají tento druh člověka na rozdíl ode mě doma. Nejvíc se mi líbil tip od Markéty. Ten se ovšem použít nedal. Leda bychom se s Ámožníkovými chtěli přestat kamarádit. A to nechceme.
Tip to byl nicméně z mého pohledu originální až ze strany rodičů mazaný, ač se nakonec ukázalo, že si pěkně naběhli. Když totiž jejich patnáctiletý syn přišel s tím, že ze všeho nejvíce touží stvrdit svůj vstup mezi občany řádným a nepřehlédnutelným tetováním, uchýlili se jeho rodiče k tomu, že mu v den jeho patnáctých narozenin slavnostně slíbili, že se může nechat potetovat třeba od hlavy až k patě v okamžiku, kdy dovrší plnoletosti. Ano, připadalo jim, že se z toho náramně vyvlíkli, že za tři roky si jistě hoch projde změnou rozličných priorit, rozumu nabere a snad bude v závěru rodičovstvu i vděčen, že ho v takové žádosti bezhlavě nepodpořili.
Rodič mnohdy je takto bláhový, co si budeme nalhávat. Markétin patnáctiletý synek se s darem-nedarem kupodivu smířil a vypadal snad i spokojeně. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že bude mít alespoň čas svůj tetovací sen vypilovat k dokonalosti. Ještě ten den požádal kamaráda, aby mu vytvořil návrh tetování na jeho ručku. Kamarád mu s radostí vyhověl. Několik dní se scházeli nad návrhy, dokud jim výsledek nepřipadal dostatečně mužný a reprezentativní. Markéta, ukolébána klidem, tomu nevěnovala pozornost a byla všecka ráda, že se u nich o tetování prvorozeného přestaly vést vášnivé nikam nevedoucí spory a diskuse.
Kolébání skončilo v okamžiku, kdy se doma prvorozený objevil s rukou pomalovanou od ramene až k zápěstí nesmyvatelnou fixou, na což rodičovstvo nemohl říct ani popel, bo odklad tetování do osmnácti let synek respektoval a o fixách nebyla ani řeč. Ani tajné doufání v to, že by mohla hocha postihnout nějaká ošklivá kožní reakce či v ideálním případě hned těžká alergie, nevyšlo. Ukázalo se, že nový občan jest stran příprav na svůj velký tetovací den houževnatý. Kresbu mu přítel návrhář neustále obnovoval (za pomoci kamarádky Heny) a pracoval na návrzích tetování pro zbytek kamarádova těla. Krátce před osmnáctými narozeninami už vypadal junior jako omalovánky, co by zabavily na týden početnější oddělení mateřské školy. Když jsem se Markéty zeptala, co nadělí synkovi k plnoletosti, věnovala mi pohled plný skepse a výmluvně mě odkázala na jeho fotografii na fcb…
Jak říkám, nápad se slibem se mi líbil, ale nebyla jsem si jistá, zda by se líbil i Ámožníkovým. Navíc mám dojem, že Brašule o tetování nestojí a netušila jsem, jakým jiným velkorysým slibem bychom jej mohli rozradostnit. Takže nakonec dostal úplně normální dárek, ke kterému mu Mladší vybrala obří placku s nápisem Čím starší tím hezčí. Zdálo se však, že placka více zaujala Velkého otce než Brašuleho. Velký otec si ji dokonce zkušebně přiložil k hrudi a obrátil se na společnost s konstatováním: „To bych mohl nosit i já, že?!“
Návštěva u Ámožníků byla jako obvykle družná a veselá. Oslavenec sice poskakoval o berlích, ale vypadal, že je i přesto v dobrém rozmaru. O berlích poskakoval proto, že si cosi nepěkného udělal s vazy na jedné noze, takže dostal ortézu a odkulhal domů, kde mu hodná maminka píchla nějaký hrozně zdravý preparát, který má buď na imunitu nebo na alergie, to už nevím, protože jsem to zapomněla ve chvíli, kdy mi Denisa řekla: „No a u toho mi upadl kus skla z té ampulky a Brašule si ho celej vrazil do té zdravé nohy…“ Jinými slovy – Brašule se během naší návštěvy křepce proháněl domem s jednou nohou v ortéze a druhou v obvaze dokud…
Dokud nekoukám na Mladší a Pepka, kteří se v náramně dobré náladičce šermují berlema. „Co to děláte?“ zeptala jsem se chytře. „Šermujeme se!“ odvětily, jako slušně vychované děti. „A čím?“ řekla jsem přísně, čímž jsem je mohla trochu zmást, neboť bylo zřejmé, že na vlastní oči vidím, čím se šermují. Přesto se nenechali vyvést z míry a spořádaně odvětili: „Berlema!“ „A kde jste je vzali?!“ „Brašulemu, hehe!“ popadali se za břicho. Na moji výzvu, aby mu vrátili alespoň jednu berličku, reagovali upřímným smíchem a úprkem. Berle je asi beztak po chvíli omrzely, neboť valnou část zbytku návštěvy věnovali tomu, že si pouštěli klip s tím příšerným japonským zpěvákem, co vymyslel ještě příšernější taneček a pokoušeli se jej napodobit. Pokaždé, když už měli část choreografie zvládnutou, zjevili se v přízemí, kde jsme byli my a s neuvěřitelně hurónským smíchem nám ji předváděli, čímž sami sebe obveselili nejvíce a nakonec se oba svalili smíchy na zem, kde se v klubíčku svíjeli tak dlouho, dokud se k nim bezelstně nepřidala Amy. Takže se tam chvíli váleli i se psem, a pak se udýchaně vzdálili, aby zvládli další část choreografie, a mohli vystoupení opakovat. Myslím, že si se opravdu užili.
A když jsme odjížděli, Mladší poprvé v životě řekla: „Zítra jdu s Pepkem do kina. Hodí mě tam někdo?“ Jako kdyby to byla jasná věc, že když se ti dva domluvili, bude to zrealizováno. Jako kdyby si už vůbec nevzpomínali, že bývali trpaslíky. Jako kdyby snad byli velcí, či co. :O)
Mno… a tak šli v neděli do kina. :O)
Sakra, už teď bych se asi měla začít bát, co můžou chtít k patnáctinám… :O)
Vaše teta Fily, která v minulém století k patnáctinám krom občanky nic zvláštního nedostala
Add Comment