Rodiče

Rodiče

Pokaždé, když se Mladší setká s nelibou reakcí z mé strany, má přichystanou tu samou odpověď. Situace se týkají stavů, kdy si prdne, říhne, pokydá se jídlem, dupne do louže nebo spontánně ukáže na někoho prostředníček. To pak trochu přimhouří oči, dusí smích a s pokrčením ramen konstatuje: „To víš, jsem celá po taťkovi!“ Nedávno, když si Lev plácnul oříškový jogurt na hrudník, mu jen mlčky podala ubrousek, láskyplně jej objala kolem ramen a konejšivě pronesla: „No jo, ty seš celej po mně!“ Pokud je ve vztazích všechno tak, jak má být, odzbrojí vás to, rozněžní vás to a možná vás to i dojme. Ale co když není?

Dnes vám nastíním, jak je to s podobností dítěte a rodiče a jaké pocity to ve vás může vyvolat, když se stav změní na to „co když není“. Dnes vám nastíním, jak pracují naše sociální úřady a co si jejich korpulentní pracovnice myslí o tom „nejlepším pro dítě“. Dnes vám nastíním, kterak jsme si všichni rodičovsky rovni. Dnes vám nastíním, že ve skutečnosti jsme si někteří pořád ještě jaksi rovnější. Jako kdyby se někde zastavil čas… A pak se vás zeptám, jestli je to v pořádku.

Tenhle příběh je čistá pravda a mám ho z nejprvnější ruky. Ještě není u konce, takže netuším, jak dopadne. Doufám, že dobře pro ty, kteří jsou v právu. Doufám, že dobře pro dítě, které je ve hře. Do slova a do písmene. Takový pocit z toho já totiž mám. Jsou lidé, kteří spolu mají děti. To, že spolu musejí zůstat až do smrti smrťoucí, se mi zdá jako utopie. Všichni víme, že se mohou stát miliony věcí, kvůli kterým se prostě vztah na sílu udržovat nedá. Osobně se domnívám, že ta zaklínací formule „spolu kvůli dětem“ přináší více škod než užitku, když se ti dva už nemůžou ani vystát. Ale právě kvůli dětem by se rodiče i po rozchodu měli snažit zůstat rodiči. A myslím, že mi dáte za pravdu, že člověk, který schválně podráží autoritu druhého rodiče, mluví o něm opovržlivě, vyhrožuje smrtí jeho novému partnerovi apod. bez ohledu na to, jaký guláš to udělá v hlavě jeho vlastnímu potomkovi, se sám jako rodič dvakrát nechová. Proč tedy, ptám se, je na něj jako na rodiče pohlíženo, jsou předhazována jeho práva a v reálu je mu v podstatě nadržováno? Abyste mi mohli pomoct najít odpověď, měli byste ten příběh znát asi od začátku…

Ti dva se nikdy nevzali. Když zjistila, že čeká dítě, rozešli se. Dnes už vlastně ani neví, proč ho před sedmi lety, když ležela na porodním sále, zavolala. Asi měla strach být na to sama. A tak se z nich stala „rodina“. Kluk rostl jako z vody a bylo čím dál jasnější, že být sama by bylo stokrát lepší než život s alkoholikem a gamblerem v jedné osobě. Dokud byl mrňous malý, bylo pro otce jednouché svou družku sem tam seřezat nebo příkladně ponížit na veřejnosti. Kolem tří let se kluk začal zajímat o to proč. Taky nechápal, proč jsou na něj všichni zlí, když on sám někoho zmlátí, aby dosáhl svého. Táta to tak dělá pořád. Je to normální. Táta mu řekl, že si to máma zaslouží, protože je hloupá. Taky je zlá, děsně zlá, protože kluka trestá za jeho chování. To táta ho ještě pochválí, když si kluk do mámy vzteky kopne. V tomhle světle věta: „Je celej po mně!“ nevypadá už tak roztomile. Dost možná ani nikoho při smyslech nerozněžní…

Někdy v té době se rozhodla odejít. Otec kombinoval přemlouvání a sliby s výhružkami. Často se v noci opíral posilněn alkoholem o domovní zvonky. Lidem se to moc nelíbilo, takže mu nakonec vždycky otevřela a pustila ho do bytu. Většinou jí poděkoval nějakou novou modřinou, ukradl jí peníze a zmizel. Párkrát zavolala policii. Ale vždyť ono se jí toho přece zas až tak moc nestalo… Přece. S tím se nedá nic dělat. Přece. Jediným výsledkem bylo, že otec požádal své ukrajinské kamarády, aby jí vysvětlili, co se stane, když to bude ještě někdy opakovat. Nic hezkýho jí neslibovali, na to můžete vzít jed. Klukovi vysvětlil, že mámu nemusí poslouchat. Nikdy, v ničem. Ona ničemu nerozumí. Klukovi byly čtyři, a když přišel do školky, učitelkám vstávaly každý ráno vlasy hrůzou na hlavě.

Ale když je holce pětadvacet, je hezká a je zoufalá, vždycky se najde nějaký záchranář. Po nějaké době se k záchranáři odstěhovala. Nikdo ji nemlátil, nikdo jí nekradl peníze a nikdo ji neponižoval. Ani neměla moc čas si to vychutnat, protože otec využil aspoň návštěv kluka k tomu, aby mu patřičně osvětlil, jak se věci mají. Strejda je debil. Táta má kamarády, kteří ho stejně jednou zabijou. Táta taky říkal, že ho nemusí poslouchat, protože strejda není táta a táta má pravdu. On je totiž nejlepší, poradil mu, jak to zařídit, aby s tím hnusným strejdou, kterej mámu odlákal, nemuseli být. Když zničí byt, kde bydlí, budou se muset odstěhovat zpátky! Táta je génius! Kluk třikrát založil požár v pokojíčku, ale bohužel mu to vždycky někdo překazil dřív, než se plameny rozšířily do ostatních místností. Tsss… kvůli ohořelé posteli se máma odstěhovat nechtěla a ještě kluka ani nepochválila! Ba naopak. Táta je fakt lepší!

Ano, má to pokračování…

Pak se táta někde na dva roky zapomněl. Potkal ji po dvou letech na ulici. Tlačila kočár s novým přírůstkem a otec začal mít nutkavý pocit, že vypadá až zbytečně spokojeně. Počkal si na víkend, který měl podle soudu určený k návštěvám kluka a přišel si pro něj i s policií. Ačkoli věděl, kde bydlí, přišel pro něj absurdně na adresu jejího trvalého bydliště k jejím rodičům. Vzhledem k tomu, že tam kluk pochopitelně nebyl, opakoval své policejní návštěvy každý sudý víkend, dokud babička nebyla před každou sobotou tak vynervovaná, že sama apelovala na dceru, aby klukovi tu návštěvu umožnila. Teprve později vyšlo najevo, že onen policejní doprovod sestával z otcova bratra a jeho přítele. Ale koho to zajímá? Děsit lidi je přece normální.

A tak se kluk každou sudou sobotu vídá s tátou. Nejdřív ho nepoznal a říkal mu strejdo. Ale táta mu připomněl, jak se spolu měli dobře a jak moc ho má rád. Celou dobu po něm pátral! Táta je moc fajn. Všechno mu dovolí. S ním kluk nemusí vůbec nic. Když má žízeň, dá mu táta pivo. Problém je, když si kluk sám nevzpomene, že žízeň má. To pak celý den nedostane napít vůbec. Ale koho by to trápilo? Trávit celej den v hospodě, hrát automaty nebo si bez dozoru dělat, co chci, v břečce před hospodou je super! Kromě toho on si na tátu teda vůbec stěžovat nemůže, protože táta mluvil s pánama, co mluví jinou řečí, a řekl, že jestli si bude stěžovat, tak mámu, strejdu a novou ségru zabije. To kluk nechce riskovat. Přece jen nejsou až tak hrozní a teď, když už je zase nemusí poslouchat a máma je na nervy, tak je to paráda. Vždycky, když jí řekne, že ji nemá rád a že uteče k tátovi, tak se buď rozbrečí, nebo mu něco drahýho koupí. Táta je fakt bedna, ten vždycky něco vymyslí. A vlastně má pravdu. Říkal, že se ségra neměla vůbec narodit a že by bylo nejlepší, kdyby umřela. Hm… to bysme pak mohli být zase rodina, souhlasí kluk s tátou. Je jen otázka času, kdy táta vymyslí, jak to zařídit… Teď si jen kluk musí dávat pozor, aby se zase neprokecnul. Táta totiž přišel na to, že kluk řekl dvakrát strejdovi tati. Tátu to strašně naštvalo. Strašně. Křičel na kluka, pak křičel i na mámu. On nedovolí, aby měl kluk pocit, že jsou nějaká rodinka!

S pocitem, že už neví, jak to řešit, šla na sociální odbor péče o dítě. Pak tam šla ještě několikrát. Párkrát se tam rozbrečela. Kyprá úřednice, aniž by zvedla zadek od stolu, konstatovala, že je nějaká přecitlivělá a měla by vyhledat odbornou pomoc. Taky řekla, že si otce pozvala a že byl velmi sympatický. Vždyť on ji, chudák, celé ty dva roky hledal, protože ona se skrývala, čert ví kde! „A taky, paní, dneska je takovej trend – chodit s dětma do hospody! Na to si přece nemůžete stěžovat? Víte, co já tady mám za případy? Jak děti brečí pokaždé, když musí jít k otci, kterej je zneužíval? A musí. Prostě to soud rozhodl…“ Pak kyprá úřednice usrkne kafíčka a naznačí, že sezení s paní přecitlivělou je u konce. „Předběžné opatření?“ zvedne pobaveně obočí a narovinu řekne, že to nepodpoří. Nejsou přece důkazy. Ještě se nic hroznýho nestalo a on, otec, má prostě svoje práva! Že klukovi říká jen nesmysly a nevychovává ho? „Ale to on nemusí. To je práce matky. Tihle tatínci, paní, ti jsou jen na to víkendový hraní. To je všechno na vás! A tak se na to vykašlete. Soustřeďte se na tu malou. Ta je přece taková hodná!“

A já se ptám – je to v pořádku? Je ta bezmoc v pořádku? A kde je ten zájem dítěte? Kdo je tu teda od toho, aby určil, co je pro něj dobrý? A může z kluka s takovým příběhem vyrůst vyrovnaná a ohleduplná osobnost? Co „hroznýho“ se musí stát, aby měla jedna ženská šanci bránit sebe, svý děti, svou rodinu? A jsou to opravdu zákony, který brání sociálním úředníkům představit si, že by něco podobnýho potkalo je? Neměla by tahle práce být víc o poslání než o odsezení si nutné pracovní doby? Neměli by mít tito úředníci přímo zákonem danou povinnost zvednout se od svých stolů a hrnků s kafem a vyrazit ven, zjistit pravdu, ptát se, sledovat, posuzovat, hledat možnosti…?

Proč mě to tak štve? Upřímně? Protože tu bezmoc znám. Protože jsem se sama vloni obrátila na tyhle úřady v bláhové naději, že mi pomohou moje děti ochránit. Abych byla spravedlivá, musím uznat, že „můj“ úředník zvednul zadek a ledasco obhlídnul i zjistil. „Můj“ úředník mi dal zapravdu a podpořil mě. Ale současně mi narovinu řekl, že nemám šanci něco oficiálně soudně změnit, pokud nejde prokazatelně o život. Jinými slovy to znamená, že pokud někdo manipuluje s vaším dítětem, ať už slovně, nebo fyzicky, pokud mu třeba dává drogy, vodí ho na automaty nebo cíleně masíruje v kdejakých pofiderních sektách, zůstáváte na ten boj sami. Nevím, proč jsem tomu nevěřila, dokud jsem to sama nepoznala. Mno, možná jsem jen zblbá z těch televizních seriálů… Ale přesto, co myslíte? Je to v pořádku?

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *