Kdybych jen věděl jak!

Kdybych jen věděl jak!

Z Tcháňatova jsem si přivezla jako obvykle spoustu veskrze pozitivních dojmů. Návdavkem pak ještě rozbité koleno a třídenní žaludeční koliku. To samozřejmě jen proto, že se ráda dělám zajímavá, jak už všichni víme.

Můžu si za to opravdu sama. Koleno jsem si nakřápla o kovovou rukojeť kuchyňské linky, neboť jsem šikovná a pohybuji se ladně… Pokud mi někdo nepostaví něco do cesty. Třeba kredenc, že ano. Neplakala jsem však, krev utřela do tepláků, a že mi cákala ještě večer po sprchování do osušky, jsem si nechala pro sebe, aby se furt neříkalo, že na sebe strhávám pozornost. Žaludeční koliku jsem si ostatně též způsobila svou nezpůsobilostí a vrozenou či vycepovanou vlastností neodmítat nabídnuté pohostinství. Jinými slovy to znamená, že když víte, že vám něco nedělá dobře, a stejně to do sebe natlačíte, protože a) nechcete vypadat neslušně či nevděčně nebo za b) jste pažraví a prostě vám chutná, můžete si za následky sami.

Začalo to už v sobotu, když jsem se špatně skrývaným šklebem srkala lógrovou kávu, do níž jsem si postupně s obdivuhodnou nenápadností nalila zhruba půl litru mléka, čímž jsem ovšem obalamutila toliko hostitele, nikoli svůj žaludek. Ale je to jen tím, že jsem tak blbá a nedokázala jsem nápoj odmítnout jen proto, aby se hostitel necítil špatně. Nejspíš to je tím, že lpím na tom, aby mě lidi měli rádi. Ačkoli si logicky dokážu odůvodnit, že jsou i jiné důvody, proč mě mít rád, mezi nimiž nehraje turecká káva až takový prim, přesto jsem zbaběle mlčela. Hostitelem byl strýc Jirka a jeho family. Pohostili nejen naši lví rodinu, nýbrž i široké příbuzenstvo pobývající v Tcháňatově obědem a následným občerstvením. Bylo tedy zjevné, že si s tím dali práci, což mou labilní duši dojalo natolik, že jsem si po kávě nechala nalít čistého vína. Červeného. Červeného, které nepiju, protože mě po něm bolí žaludek… Chutnalo dobře.

Většinou když se sejdeme v takto hojném počtu, děti se po jídle vytratí a my rozprávíme. Do nedávna byly hlavním tématem všeliké zábavné historky. Tentokrát je prostřídala dlouhá diskuse stran bolesti zad, ježto se ukázala jako téma, které je schopno oslovit všechny. Je to tak, definitivně stárneme. Na obranu nás kmetů bych snad jen uvedla, že téma nadhodila nejmladší z nás – Švagrovka. Stále ještě čerstvý šedesátník Jirka přispěchal se svým nedávným zážitkem spočívajícím v setkání s lidovým léčitelem. Na počátku vyprávění výslovně vyjádřil svoji skepsi, s níž k muži přistupoval. Tento však, jeho nevíry nedbaje, učinil kolem nezanedbatelně prostorného těla Jirkova několikero tajuplných elegantních cvičení a poté vše zakončil doporučením, aby „to nechal uležet, že si to musí sednout, a vyčkal večera“. Jirka byl rád, že na něj cizí muž nesahal a vystačil si s tancem, tudíž mu vděčně poděkoval a vydal se k domovu. „Já už jsem léta nemohl běhat!“ prohlásil společnosti se zdviženým obočím, na něž jsem se zaměřila, abych se nemusela dívat na drobečky uvízlé ve vousech, co mě iritovaly k zbláznění, ale ta moje pitomá povaha mi nedovolila naznačit, aby si je utřel. Vážně se mnou budu muset začít něco dělat.

„Ale toho večera…“ pokračoval Jirka napínavě, upil ze skleničky, čímž mu naštěstí zvlhnul knírek, což mu zřejmě nebylo příjemné, pročež si jej utřel rukou, takže k mému ulehčení shrábnul i drobečky, což mne opravdu potěšilo a na pointu jsem se těšila o to více. „Toho večera, já vám něco řeknu, já bych se klidně i rozběhnout mohl, kdyby…“ Jirka se zamyslel, hledaje ta správná slova. „Kdyby sis vzpomněl jak!“ napověděla jsem mu. „Ano, líp bych to neřekl!“ přitakal Jirka radostně. „A taky jsem si říkal – já se teď po těch letech rozběhnu a…“ Další chvíli ticha rozhrábnul Lev: „Ale jak se zastavím, co?“ „Přesně tak!“ Zvolal strýc Jiří spokojen s tím, že mu jeho příbuzní naprosto a bez výhrad rozumí. A tak to má být. :O)

Pěkný dubnový týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.