Reklamy

Reklamy

Mladší se celým svým trpasličím tělem zaměřila na empirický výzkum trhu. Zkoumá pravdivosti reklam. Zatímco mně to přináší obveselení, jí konfrontace s realitou přináší zatím pouze a jen rozčarování. Přesto si jednu oblíbenou reklamu, proti níž nemá žádné námitky, našla a často ji připomíná ďábelsky radostným pokřikem: „Startůůůůůj!“

Ani nevím, kdy to začalo. Vlastně jsem si toho všimla v okamžiku, kdy se Mladší vnořila do lednice a vytáhla z ní jogurt, kterej obvykle opovržlivě přehlíží. Nutno podotknout, že tak učinila dobrovolně a pustila se do něj odhodlaně. S každou další lžičkou se jí ve tváři zračil neskrývaný znechucený odpor. Pak už jen nenápadně čekala na svoji příležitost. „… jedině s ním se cítí šťastnější!“ Ozvalo se z televize optimisticky, načež se paní trpaslíková naklonila k obrazovce a zařvala: „Tak já ti něco řeknu! Tak jsem ten fujtajbl snědla a cítím se pořád stejně! Vůbec nejsem šťastnější!!!“ Paní na obrazovce se stále vlídně usmívala.

Postřehla jsem, že s touto konkrétní reklamou má problém víc lidí v mém okolí. Například má přítelka Lenka onehdá pravila: „Přemýšlím, že jim napíšu, aby tu reklamu přestali dávat.“ I otázala jsem se: „Proč, prosím tě?“ A Lenka, s upřímností sobě vlastní, suše konstatovala: „Já teda ty jejich jogurty nejím, jo. Ale kdybych je náhodou jedla, tak po týhle reklamě stopro přestanu!“

„Tak se na to podívej! Nový rifle a máš úplně zelený kolena!“ Rozčilovala jsem se nedávno pro změnu já. Adresát se uculil, nevinnost sama, a přispěchal mi na pomoc s radou: „To musí vyprat malá mořská víla! Máš ji? Ta vypere skvrny i od trávy! Fakt!“ Malá mořská víla?! Pocítila jsem mírný závan sebekritiky. Že bych to nebohé dítě zblbla svými poznámkami o imaginární služce Mary, na kterou pořád nadávám, že má volno a musím všechno dělat za ni?! Ale proč si proboha myslí, že je naše neschopná, líná a absentující služka Mary malá mořská víla?! Ve skutečnosti tyto úvahy trvaly kratší dobu, než o nich píšu, neboť můj mozek (v prchavých okamžicích bystrý) zapracoval: „Myslíš Ariel?“ „Jo,“ přitakala Mladší nevzrušeně, „Tak máš ho?“ „Ne.“ „Ne?! Tak to budeš muset koupit, mami!“ Vyděsila se trpaslice. „Nekoupím, protože jsme ho měli posledně a kolena od trávy nevypral ani omylem.“ Mladší se zasmušila: „Takže tam taky lžou.“ A na konci tý věty opravdu nebyl otazník.

A tak to jde den za dnem. Trpaslíková mě kontroluje, jaký používám tablety do myčky („A jak jsi s tím spokojená, mami? Nemáš tam šmouhy?!“), jakou aviváž („To je opravdu ta z televize? Nějak páchne!“), co je tohle za vitamíny („Vony se totiž, mami, nějak nedostanou do těla nebo co! To tělo je prý vyloučí! A po pravdě – já se mu teda nedivím.“), jestli máme zásobu těch správných čokoládek („Ty z té továrny pro děti, mami!“), zda se nemýlím v hygienických radách („Proč jako nemůžu pít s nikým z jedný flašky? Ani kolu?! A proč to tamti můžou pít všichni z jedný flašky a ještě jim do toho slintá ten hnusnej mimozemšťan?!“)…

A dnes, dnes to korunovala skromným přáním: „Mami, koupíš mi Axe?“ „Ne, ale zakážu ti televizi,“ odvětila jsem převlídně milované a myslela jsem to skoro vážně.

Vyšlo však najevo, že paní trpaslíkové to nevadí. Reklamy jsou i v dětských časopisech. „To je supéééér!“ Jásalo to z dětského pokoje. „Pojď se podívat, mami! To chcííííí!“ Poslušně jsem si prohlídla obrázek na stránce a neubránila jsem se spontánnímu: „Fuj, co to je?“ Starší mi koukla přes rameno a rozesmála se na plný kolo: „Tak to fakt nutně potřebujeme, mami. To je pes, tohle jsou jako granule a když je sní, vyjdou mu ven ze zadku jako víš co. Ha ha ha.“ No, jedním slovem nádhera. Co vám mám povídat. Bude-li nejhůř, bobkujícího psa nějak přežiju, ale přísahám, že jestli přijde pan Mattel na trh s panenkou, která zvrací, tak za sebe neručím…

Krásný týden a hodně slunce nám všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *