… nebylo nic tak, jak jsem si představovala. Rozhodně jsem si totiž nepředstavovala, že budu s Mladší běhat dva dny po doktorech a že se z našeho bytu stane průchoďák. Taky jsem si nepředstavovala, že z podhledu v koupelně z ničehož nic vystřelí rámeček světla i se skleněnou výplní a roztříští se na milion malých kousků navzdory Lvímu tvrzení, že „se to rozpadá jen na velký kusy, to vím jistě“. A i kdybych si to byla bývala z nějakýho mně tajnýho důvodu představovala, můžete vzít jed na to, že bych v těch představách zrovna neležela ve vaně. Kupodivu se mi z toho leknutí nevyrazil jako obvykle opar. Což se nakonec jeví jako nejpodezřelejší.
Nicméně světlo nad vanou, co je tam kvůli Lvovi, protože „abych si tam mohl číst!“, už od tý doby při koupeli raději nerozsvěcuji. Ano, taková já jsem srababa. Pozitivními událostmi týdne jest jednoznačně toto:
– Konečně jsem se stala rodičem, jemuž dítě po příchodu do výchovného zařízení s krycím názvem škola, říká: „Proč seš tady tak brzy?!“ Je to pro mě naprosto nová situace a naplňuje mne nadějí, že přece jen navzdory nástrahám osudu i sama sobě vychovávám samostatnou člověčí jednotku. Tato člověčí jednotka se mi navíc za mé pozdní příchody odměňuje dobrovolným odpoledním mazlením a tulením. Bohužel na mne byla zmíněná jednotka i tak trochu naprdnutá, neboť k nám nemohla Kačka, jelikož je nachlazená a já jsem tak sobecká, že nechci, aby se jednotka, která má 15. 9. další termín nástupu na trhání mandlí, nakazila. Jednotka dokonce řekla, že se od ní zvládne nakazit i ve škole a že by byla dokonce ráda, neboť do nemocnice beztak odmítá vstoupit. Tím mě, věru, jednotka pramálo potěšila…
Jednotka alias Mladší, jak bystrý čtenář jistě pochopil, rozfofrovala skoro všechny svoje peníze nastřádané v rámci narozenin za hračky. „Nechtěla sis šetřit na kolo?“ připomněla jsem jí s mírnou nevolí, když si plánovala koupi plyšové želvy (z které se nakonec vyklubala sova) během bruslící přestávky. Seděla zrovna na kameni, obruslovaný nohy natáhla před sebe a posunula si helmu víc ze zpocenýho čela. Vítězně se usmála: „Já jsem na to už přišla, mami! Víš na co?“ „Na co?“ „Já vůbec šetřit nemusím. Budeme si přát kola od Ježíška. Všichni! I Starší. Pěkně ji ukecáme, aby si to přála, jo?! Takže na tom vyděláme, budeme jezdit všichni společně a ještě budeme hubení! Dobrej nápad, co?“ „Výbornej,“ pochválila jsem to skromné dítě a začala uvažovat nad tím, že budu nucena jí říct… však vy víte co.
– Že jest náš byt průchoďákem, zařídila Starší. Den co den nacházím odpoledne po návratu domů byt plný jejích spolužaček vesele pijících naši kávu či konzumujících náš oběd. Na první pohled se to zrovna pozitivně nejeví, ale pokaždý, když chci začít nadávat, vzpomenu si, jaká byla v tom našem nejkritičtějším roce spolužití a jaký názory mi omlacovala o hlavu. Ve srovnání s tím je pozitivní všechno. Zvlášť, když se ještě nechají vyhodit z obýváku a zavřou se v pokoji prvorozené. Trpaslíková špatně snáší, že je z dívčího kroužku vyhoštěna a po dobu těchto návštěv bere moje barevný samolepící štítky, píše na ně vzkazy pro Starší a strká jí je pod dveře. Když návštěva trvá dlouho, zaplní papírky i celý odpadkový koš v koupelně.
– Nemocná želva Mona se, zdá se, zotavuje. Po té, co jsem jí i jejím spolubydlícím udělala z aquaterária menší saunu, začala zase plavat, dokonce i žrát. Možná si v tom malým želvím mozečku spojila, že jsem její dobrodinec (no asi ne, ale nechme mě při tom) a nechá se ode mě i nakrmit. Její kolegyně Lisa, spatřivši, že Mona na přízeň člověka neskonala hnusnou želví smrtí, už chodí pro jídlo zvědavě taky. Jen želví kluk Leny zbaběle zalézá pod kmen nebo do kamenné jeskyňky.
Na radu veterináře jsme s Mladší koupily želvám čtyři živý rybičky. Bylo to drama, jelikož Trpaslíková si rybičky klasicky zamilovala, než jsme je donesly domů a trvala na tom, že je želvám nedáme a budeme je chovat zvlášť. „Vždyť ani nemáme druhý akvárko,“ vymlouvala jsem se. „Tak je necháme v tom pytlíku,“ soudila Mladší a razantně mrskla pytlíkem na kuchyňský stůl. „Jejda,“ řekla provinile, když si uvědomila, že rybičky málem sama umlátila. Ukázalo se však, že naše želví mimina rybičkám absolutně nestačí, tudíž si tam spokojeně žijí v souladu. Zatím. Mladší je ráda, Starší nerada. Řekla, že když jsou jídlo, měly by se tak k nim želvy chovat a dokonce mě ten předobrý potomek nutil, abych rybičku chytila pinzetou a želvám ji přidržela. Když jsem odmítla, konstatovala, že život je nespravedlivý, poněvadž Mladší se počet různých zvířat v pokoji množí, zatímco ona, chudák, nemůže mít ani blbýho malýho gekona… Souhlasila jsem s ní. Život JE nespravedlivý, a čím dřív se s tím člověk naučí žít, tím líp. ;O)
Tak krásný babí léto všem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment