Jak se to vezme…

Jak se to vezme…

„Tohle všechno sním,“ oznámila paní trpaslíková rezolutně. V náručí třímala několikero sáčků bonbónů, balíček žvýkaček a krabičku oranžovýho tic tacu. „Jo? Fakt všechno?“ Podivila jsem se. Kývla hlavou a na důkaz svých slov si narvala do pusy první polštářek pomerančové žvýkačky. „To ti bude pěkně blbě,“ konstatovala jsem bez zastírání a s vědomím, že nemá cenu o tom diskutovat, neboť jí úlovek při nejbližší příležitosti zabavím. „Nebude,“ odvětila milovaná a sebevědomě dodala: „Já jsem totiž specialista na sladkosti!“

Specialista na sladkosti žvýkal pomerančovou žvejku asi minutu, než ho to omrzelo a šel ji vyplivnout do koše. Tou dobou mu z náruče pochutin zůstal na stolečku jen malý příděl, ostatní mlsy putovaly do své schovky v proutěným košíku. „Co je to cukrovka?“ Vzpomněla si Mladší na slovo, který jí otec vmetl nedávno do obličeje jako argument proti konzumaci toho nejlepšího na světě.

„To bych jako byla nemocná?“ Shrnula paní trpaslíková moji přednášku stran cukrovky. „To teda byla,“ přitakala jsem. „Tak to je blbý,“ usoudila. „To je,“ souhlasila jsem s dobrým dojmem, že se malá dědička zamyslela nad svým zdravím a postavila se k tomu zodpovědně. Než jsem ji však mohla pochválit za takřka dospělý přístup k problému, měla jsem se dozvědět, proč je to blbý. „To mě asi taťka nebude mít rád,“ zauvažovala totiž trpaslice. „Proč myslíš?“ „No, protože on nemá rád nefunkční lidi. Kdyby nebyl ředitel, tak už bych mu řekla, že mě to štve. Může se říkat ředitelům, že tě něco štve?“

Uf. Jak má znít správná odpověď na otázku, která má víc poloh, než si průměrný trpaslík uvědomí? Tak odzadu, zvolila jsem si v duchu a nahlas jsem řekla: „Co myslíš ty? Může se ředitelům říkat, že tě něco štve?“ „Nevím. Právě.“ „Ředitel je člověk. Můžeš říkat jiným lidem, když tě něco štve?“ „Můžu?“ „Jasně, můžeš. Tak dál. Myslíš, že když je někdo třeba paní učitelka ve školce, tak je paní učitelka i doma?“ Mladší pokrčila rameny. „Jak myslíš, že říká paní učitelce Evě její syn?“ „Mami?“ „Ano, mami. Protože rodiče jsou pro svý děti mámou a tátou. Nikdo neříká svýmu tátovi řediteli nebo mámě paní ošetřovatelko divé zvěře, ne?“ „Chi chi, asi jo.“ „Takže taťka doma není ředitel, doma je prostě taťka, že? A cos tam měla dál? Jo, už vím. Cos myslela tím nefunkční a že tě nebude mít rád?“ „No… jakože bude naštvanej, když budu nemocná…“ Přivinula jsem tu mrňavou osobu k sobě. Zabořila mi nos do trička a zavrtěla hlavou, až se jí z copánků uvolnilo pár pramínků. Musela jsem se usmát: „Ty trubko, nikdo tě nepřestane mít rád, když budeš nemocná. Rodiče mají svoje děti rádi pořád, chápeš?! Například já tě naprosto zbožňuju, jelikož jsi můj drahoušek. Chápeš?! Dej své milované mamince pusinku!!!“ To už jsem trpaslíkovou lechtala po těle, svíjela se, smála až za roh a vyrážela ze sebe: „Ne… nech mě…ááááchachááá… néééch měééé…“

Když jsem Mladší přeprala a vynutila jsem si pomerančovou pusu, oddechla si a rozhodla se, že přejdeme na jednodušší téma. Strčila mi pod nos papír, na kterým stálo kostrbatým tiskacím „TERESKA MGOR“. „Mami, přečti mi, jestli jsem to napsala správně.“ Přečetla jsem to nahlas, a ač jsem tušila, co tím chtěla básnířka říci, přesto jsem se zeptala: „Co to má jako být?“ „To je dopis pro Starší,“ odvětila Mladší klidně, „Ona mě totiž naštvala, víš? A ještě jí k tomu nakreslím obrázek, na kterým bude ona, jak čurá. To bude trapas, co?“ Zakončila trpaslice líčení svých nejbližších plánů a tvářila se náramně spokojeně. A já najednou slyším sama sebe, jak místo rozboru sesterského vztahu povídám: „Hm… to teda jo. Chybí ti tam A.“ „Díky, mami,“ poděkovala Mladší a nápis opravila na: „TERESKA MGORA“. Vedle něj nakreslila čurající holčičku…

Dělat matku není žádná sranda… teda vlastně docela je. Jak se to vezme ;O)

Takže jsem vám prozradila, jak se jmenuje občanka Starší a můžu se pomalu rozloučit. Tak se mějte krásně a nezapomeňte, že dnes vcházíme do zimního času. Užijte si tu hodinu navíc co nejlépe! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *