Poslušná…

Poslušná…

Po takřka celodenním výletu byl Lev tak zmožen, že se nenápadně odplížil do postele, kde zákonitě vytuhnul a neprobudilo jej ani to, že jsme s Mladší několikrát vstoupily do místnosti něco potřebného k životu hledajíce. (Hračky, fén, pastelky, čistý tričko, který by nebylo politý jablkovým džusem, mobil a tak dále…)

Probudil se kolem osmé večer, požitkářsky se protáhl, zamžoural do tmy, nahmatal spínač lampičky, bliknul a natáhnul se po ovladači. S rozvrkočeným účesem, za kterej by se nemusel stydět na žádným punkovým koncertu a vyrýsovaným otiskem knoflíku na tváři po nás loupnul okem a během zívnutí řekl: „Já jsem spal?“ Tato otázka mě nepřestane nikdy, opravdu nikdy, fascinovat. Zvláště přichází-li po večeru, kdy se během hlasitého chrápání pokouším sledovat televizi…

„A co jste dělaly vy?“ Otázala se hlava rodiny, aby měla jasno v našich aktivitách. „No… hrály jsme si, já jsem si umyla hlavu…,“ jala jsem se vypočítávat. Drahý můj muž se na posteli posadil, nohy mu sjely na koberec, prozkoumal mne pohledem a skepticky s pochybnostmi v hlase pronesl: „To máš jako umytou hlavu, jo?“ Letmým pohledem do pidizrcádka na stěně jsem si ověřila, že ji mám fakticky umytou a než jsem se rozhodla, že budu jakože uražená, obrátila jsem se na dceru se slovy: „Mladší, prosím tě, kopni taťku za mě, ať se nemusím namáhat.“

Načež následovalo cos nevídaného. Váhání paní trpaslíkové netrvalo ani minutu. S neznatelným pousmáním se nadechla, koukla na mě, pak na Lva, pokrčila rameny, jako kdyby si zrovna v duchu sama odpovídala na otázku, do jaké míry je můj požadavek míněn vážně, rozkmitala pravou dolní pidikončetinu a s veškerou vervou své trpasličí identity nakopla otce do holeně. Stála jsem tam v němém úžasu absolutně neschopna nějaké reakce. Mladší znovu pokrčila rameny, usmála se a odešla. „Tak to jsem nečekala,“ řekla jsem živiteli po pravdě dusíc v sobě smích. „Já teda taky ne,“ zabručel Lev a hnětl si nohu, přičemž naštvaně dodal: „A to si pořád stěžuješ, že tě nikdo neposlouchá!“

Z této historky jsem učinila následující závěr – člověk by si měl dávat bacha na to, co od jiných lidí žádá, neboť je tu vždy potenciální riziko, že mu jeho přání k všeobecnému údivu všech splní. ;O)

Tak ať vám okolí přeje jen to nejlepší a přežijete týden bez kopanců! Na počtenou příští neděli.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *