Zdá se, že některá fakta opravdu nikdy nepochopím. Třeba proč se těm prázdninám, co právě v kraji zdejším končí, říká jarní.
Asi nemá cenu s tím polemizovat. Jisté je, že ty jarní prázdniny u nás už proběhly. Zatímco většina lidí je prožila obklopena horami, oddávajíc se sněhovým radovánkám, my jsme je prožili obklopeni barvou a tapetami a oddávali jsme se toliko radovánkám kutilským, případně nákupním. Výsledek je, že se pozvolna rýsuje to, čemu budeme říkat ložnice, a to, čemu budeme říkat pracovna, a taky to, čemu už dlouho říkáme obývák, i když od teď bude vypadat jinak. Zatím to u nás navzdory veškeré snaze vypadá spíš jako skladiště, do kterého čas od času někdo přihodí novou postel nebo sedačku, aniž by odstranil ty původní. Začínám litovat, že nemáme garáž, neb bych se snížila ke garážovému prodeji. Případně bych zvažovala, že se do garáže dočasně přestěhujeme…
Mladší nikterak nereptá, ochotně se účastní kutilských aktivit a důrazně prosazuje svůj smysl pro design. Jako by jí ani nevadilo, že tráví prázdniny pracovně. Během týdne jsme si udělaly jen dva výlety, a to k našim, kde druhorozenou po dvaceti minutách rozbolela hlava z klasicky optimistického naturelu mé rodičky a její babičky a ještě ráda se vrátila do labyrintu domova ke štětce. Ano, dětem je třeba dávat neustále podněty k tomu, aby si vážily toho, co mají. :O)
Druhá návštěva se odehrála u bratra Mafina. Malé Sisince už bude rok a Mafin s Princeznou stejně jako miliony rodičů před nimi i po nich, kterým přibylo či přibude druhé dítě, řeší vztahy svých dvou holčiček. Myslím, že dobrý a milující rodič se ani takovým úvahám vyhnout nemůže. Taky si myslím, že neexistuje recept, co by v určité fázi dětského života zaručil bezbřehou sourozeneckou lásku bez záblesků sobectví a boje o svůj prostor bez záškodnictví a bez slz. Existuje několik receptů na to, jak se k tomu má rodič určitě postavit. Mnohdy si odporují, což pečlivě nastavenému rodiči zrovna nenahrává. Velké diskuse se odehrávají stran fyzických trestů. „Já jsem holky spíš posílala do pokojíčku, aby tam o sobě přemýšlely…“ zavzpomínala jsem, když se mě Princezna zeptala na tresty, které jsem na svých potomcích praktikovala já. „Fakt? A pomohlo to?“
„No… vždycky odešly. Starší většinou uraženě a s potřebným hlasitým komentářem, Mladší se celá nafoukla a nezřídka mířila do pokoje, zatímco na mě hulákala – a nemysvi si, že tam budu pšemýšvet!“
Princeznu, která v obklopení šišlavých trpaslíků žije, ta představa rozesmála. Mladší se uchichtla: „To jsem fakt říkala? No, pochybuju, že jsem o sobě přemýšlela…“ „Náhodou!“ zastala jsem se jejího mladšího já. „Náhodou jsi za chvíli vždycky přišla úplně v pohodě a většinou ses i omluvila!“ zakončila jsem vítězoslavně. Holčička se usmála tím úsměvem, co používáme, když nechceme urazit někoho mentálně pomalejšího, než jsme my, a vlídně pravila: „No jo, mami, ale co jsem s tebou asi tak měla jinýho dělat?!“ Asi si už o svých rodičovských schopnostech musím definitivně přestat dělat iluze. :O)
Kutilství a dětem zdar!
Add Comment