Život má tendence…

Život má tendence…

Ano, má. Život má tendence všelikého charakteru. Aktuálně jej podezírám, že jeho momentální tendence jsou zaměřeny na moji výuku. Stále mě totiž učí novým a novým věcem. Ne, nečekejte povznášející filosofické výlevy. Učení je vyloženě syrově prozaické.

V poslední době mne například život naučil tomu, že musím být mnohem ostražitější v komunikaci s potomstvem, neboť toto jsou tvorové vynalézaví a za slovo chytající. Již vím, že na nevinně vyhlížející otázku: „Mami, můžu si opravdu hrát s čím chci?“ nesmím za žádných okolností odpovídat Mladší pouhým „Ano!“ Když jsem totiž onehdá prosté ano řekla, snažila se k nám nalákat sousedovic bernardýna… Proto nyní na tento dotaz pohotově odpovídám celou větou: „Ano, můžeš, pokud to nebudou zbraně, omamné látky a cizí zvířata.“ Ve volných chvílích dokonce přemýšlím nad tím, zda jsem něco zásadního nezapomněla přidat do seznamu neodsouhlasených aktivit, neb Mladší je jeden z nejvynalézavějších mazanců, co znám.

Mazanost dotáhla takřka do dokonalosti ve chvíli, kdy mi s úsměvem na rtech předkládala logický argument jsa tázána, proč oslovuje sestru sprostým slovem. Pro zajímavost dodávám, že slovo je mužského rodu a začíná na písmeno Ká. Rýmuje se slovem kojot. Starší to nikterak nepohoršuje, připadá jí to vtipné. „Cha, chá, říká mi tak už týden!“ sdělila mi pobaveně. S nezastíraným znechucením jsem zírala na holčičky svíjející se ve smíchové euforii.

„Proč říkáš takový ošklivý slovo, prosím tě?!“ obrátila jsem se na Mladší.

„Zaujalo mě, líbí se mi, jak zní,“ odvětila bezelstně.

„Fakt? A kde jsi k němu vůbec přišla? Takový sprostý slova tady přece nikdo neříká!“

„V parku,“ prozradila mi pravdomluvná holčička.

„V parku? Někdo to tam říkal?“

„Ne, bylo to napsaný na prolízačce!“

„Aha, ale…“

„Neboj, mami,“ rádoby mě uklidnila vzápětí. „Já vím, že říkáš, že nemám používat slova, když nevím, co znamenají. Tak jsem si to nejdřív zjistila a až teprve pak jsem ho začala říkat!“

Člověk by ji snad i pochválil…

Krom toho, že mne život těmito zkušenostmi učí jazyku diplomacie, učí mne i mnoha praktickým věcem. Není žádným tajemstvím, že jsem poměrně zdatnou kutilovou domácí. Donedávna jsem se ještě vyhýbala kutilství spojenému s vodou a elektřinou. No, tak už mi chybí jen ta elektřina! Jupí! Opravářským křtem vodou jsem v posledních dnech prošla hned dvakrát. Heč. Nejdřív definitivně přestala spolupracovat baterie v kuchyni, o které jsem koneckonců již psala a kterou jsem se už jednou pokoušela opravit, což se i na chvíli zdařilo, než přepínač proudu a sprchy „někdo“ (ne já!) dorazil takovým způsobem, že baterie už jen nesměle sprchovala.

Nijak jsem se netajila tím, že mě to rozčiluje. Nikdo po mně ostatně nechce, abych se doma přetvařovala, žijeme v domácnosti svobodné a každý její člen se může netajit, čím je mu libo. Netajila jsem se tím tedy poměrně okatě, než mi došlo, že i kdybych se netajila dalších deset let, na věci to nic nezmění. Rozhodla jsem se tedy, že alespoň odstraním z baterie vodní kámen, aby voda mohla téct ze všech dírek spršky a necítila se diskriminována. Vzhledem k tomu, že se mně (ani žádnému kolemjdoucímu) nepodařilo hlavici rozšroubovat, namočila jsem celou tuto součást baterie do hrnku s octem. Po několika minutách jsem kamenu prostou baterii vysvobodila a zvedla páčku, bych jí dopřála přívodu vody. Nádherný, dávno zapomenutý, snad i svým způsobem elegantní proud se řinul z baterie do dřezu. Dojatě jsem hleděla na výsledek svého díla. Než jsem se stačila oznámit rodině, že jsem nejlepší, něco v baterii škytlo. Proud výmluvně vytlačil na světlo světa asi deset všelijakých sítek včetně prý nerezové (chachá) objímky, která byla totálně rozpadnutá na miniaturní kousíčky. Tím pádem se tok změnil na mohutnou sprchu, jejíž kapky se opřely o dno dřezu a v triumfálním odrazu ohodily mě a půl kuchyňské linky.

V tom okamžiku jsem pochopila, že nadešel nejvyšší čas státi se instalatérkou. Nejspíš to byl osud, jak jinak si to také vysvětlit, ale jisté je, že to nebylo jen tak náhodné znamení. Krátce po tom totiž přišla Mladší a povídá: „Ty jako nečuráš?!“ Zklamání v jejím hlase mě poměrně udivilo a počala jsem si dělat starosti o její duševní zdraví, neboť jsem nechápala podstatu dotazu. Opatrně jsem se tedy otázala, co tím holčička myslí. Ukázalo se, že holčička už hodinu čeká, až ustanou ty tekoucí zvuky linoucí se ze záchoda, které přikládala tomu, že tam „někdo“ čurá, že ano. Rozrušena tímto časovým údajem jsem křepce opustila kuchyni a doběhla na záchod. V míse to vypadalo na miniaturu Niagarských vodopádů. „Super,“ řekla jsem, protože geberit jsem ještě tu čest opravovat neměla…

A protože jsem netušila, jak se dostanu do zdi, zastavila jsem vodu a zavolala postupně třem mužům, od nichž jsem čekala alespoň malou radu. Nejdřív muži svému. Pravil, že je to na hovno a ať prý seženu instalatéra. Pak muži mé rodičky. Můj rodič se vzácně shodl s mým mužem konstatujíc, že je to na hovno a ať prý zavřu vodu. Nakonec jakože muži mé Sestry, do něhož jsem jako do instalatéra vkládala největší naděje. Kupodivu jeho první reakce byla: „Je to na hovno.“ Vzhledem k tomu, že jsem to před tím slyšela už dvakrát a nejméně desetkrát mě to napadlo samotnou a bez nápovědy, dožadovala jsem se i jiné rady. Řekl, že to může mít pět příčin a že se na to může přijít podívat následující den. Informovala jsem obratem svého muže. Lev přijal informaci vlažně, nemlžil a na férovku řekl, že si nepřeje, aby náš záchod opravoval zrovna Přítel. Chápala jsem to, neboť o Přítelově zručnosti kolují světem nelichotivé zvěsti. „Já taky ne,“ řekla jsem tedy, „ale někdo to opravit musí. Vždyť je zítra pátek, odjíždíme a Starší tu nemůže zůstat celý víkend bez funkčního záchodu.“ Lev řekl, že až v noci přijede, tak se na to podívá.

To mě opravdu pobavilo.

Mno. Tak jsem si na internetu našla super videa o montáži a demontáži geberitů, díky čemuž jsem provedla poměrně rychlou demontáž a dostala se k nádržce. „Víš, co děláš?“ pochybovala Mladší. „Ani ne,“ přiznala jsem, poněvadž lhát se nemá. Nicméně abych to zkrátila – nakonec jsem to pravila a Mladší řekla: „Teda, mami, ty seš fakt dobrá!!!“ Já jsem řekla: „Ne! Nechci se chlubit, ale asi budu nejlepší!“ „Ano, jsi nejlepší!“ souhlasila trpaslíková a šla se vyčurat. O pár dní později jsme si scénku pro velký úspěch zopakovaly po výměně kuchyňské baterie.

Jak říkám, život mne stále něčemu učí :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *