Je to rozbitý

Je to rozbitý

Zrovna ve chvíli, kdy gumové rukavice opustily ústní dutinu druhorozené a paní doktorka na ortodoncii mi začala líčit, jak to bude fajn, když jí co nejdřív vyškubnou čtyři zuby naráz, se mi rozezpíval mobil. Rychle jsem jej vylovila z kabelky a hovor utla. „Já se moc omlouvám,“ pípla jsem provinile. „Chápu to, to je zákon schválnosti,“ řekla lékařka a netušila, jak moc je blízko pravdě.

Byl to jediný okamžik za uplynulých dvacet hodin, kdy mobil přestal stávkovat a ozval se. Od toho okamžiku, snad jako trest za moji nevděčnost, si už ani neškytnul. Přiznávám, ten den jsem si i poplakala. Jednak proto, že mi přišlo líto, že zrovna moje dítě nemá založený stálý dvojky nahoře a následujících pár let s ním budou dělat psí kusy, aby jeho chrup vypadal „normálně“ a druhak za to mohl právě ten mobil.

Když se Lev podivoval, proč si chcípnutí telefonu tak beru, nebyla jsem schopná podat vysvětlení jednou větou. Sama jsem se v těch nenadálých emocích neorientovala. S pohledem upřeným na potemnělou obrazovku otlučenýho přístroje jsem analyzovala svoje pohnutky a dospěla jsem k závěru, že vše pramení z toho, že nenávidím změny. Vážně. Nesnesu, když jsou mé jistoty v ohrožení. Navíc jsem tak divná, že si ke každé prkotině utvořím vztah a jakmile mám k něčemu vztah, patří to do mého života. A co patří do mého života, to neopouštím. Leda z donucení. Vlastně je štěstí, že bydlíme v panelákovým bytě, ke kterýmu náleží toliko pidisklep. Kdybych měla dostatek prostoru, nahromadila bych v něm za svůj život miliony hovadinek, který by mi bylo líto vyhodit. Ano, jsem ten typ, co ukrývá pytle s oblečením, který si už nikdo nikdo neobleče, mám sbírku nejen výrobků a výkresů mých dětí, nýbrž i svých (a to je vážně na pováženou, já vím), schovávám si šroubečky, knoflíky, ústřižky, časopisy, kazety, který není na čem přehrávat, vylisovaný čtyřlístky… a taky všechny mobily, co prošly mým životem.

Je to zvláštní, protože současně nejsem ten druh člověka, co by prožil den s uchem přilepeným na telefonu. Jen ho mám ráda u sebe. Je pro mě spojovník s rodinou. Je to lepidlo mýho manželství. Nebýt telefonu, bylo by dní, kdy se Lvem nemluvíme, víc než těch, kdy mluvíme, protože se často vidíme jen o víkendu. A já vím, že je to jen věc, z které jsem měla akorát tak ekzém na tváři, protože jsem alergická na nikl a kovový tlačítka mi nesvědčí, ale beztak.

„Tak si vyber novej mobil,“ pravil  Lev.

„Nechci novej mobil. Třeba půjde opravit,“ vzdorovala jsem jako malý dítě. Lev si zaťukal na čelo.

Když jsme přišli do prodejny specializované na ten „můj“ mobil, vzal ho Lev štítivě do ruky, protože není dotykový a není šik a ani trochu nevypadá repre, namířil ho na prodavače a otázal se: „Nevíte, co s tím je?“

„Vím.“

„A co?“

„Je to rozbitý.“

Tak se stalo, že mám novej mobil. Dotykovej. Šik. Jo a taky repre. Dva dny jsem mu nadávala. Když mě Lev pozoroval při psaní SMS a zaznamenal u mě nebývale frekventované sprosté dopr…, podotknul: „Vy se asi neskamarádíte, co?“ Ale to se teda šeredně mýlil. Protože když už jednou přijmu něco do rodiny, skamarádím se s tím i proti jeho vůli :O)

No a jinak nás brzy čeká kontrolní rtg. zlomeniny, takže doufám, že co nejdřív bude shledána nezlomenou a vyhnána do školy. Oproti minulému týdnu jsem zaznamenala u potomkyň sesterský pokrok, protože tento týden na sebe byly nebývale příjemné, povídaly si, hihňaly se spolu a vůbec to bylo fajn. Jest to až podezřelé.

Kapku překvapila Starší, která údajně odhalila příčinu jejich sporů: „Už vím, proč na mě  Mladší nemůže být pořád hodná!“

„Proč?“

„Ona je na to moc chytrá. Víš, jak by to s ní mohlo být fajn, kdyby měla aspoň nějakou malou drobnou dysfunkci?!“

No, doufám, že mý vnoučata, který mi nadělí prvorozená, jí tuhle její touhu jednou nevynahradí…

Jo a ještě něco – tento týden po hodině tělocviku Mladší řekla, že vybíjená je bezvadná hra. :O)

Takže fajn nerozbitný týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *