Do prázdnin zbývají už jen dva týdny. Dva týdny! Je to vůbec možný? Hned ten první prázdninový týden se chystáme odletět někam do Pryč na co nejdelší dobu a v sestavě, kterou jsem si nedokázala nikdy představit. Jo, budeme mínus jeden. Totiž mínus jedna. Ach jo. Nemohl by někdo zakázat dětem stárnout? Nemohl by někdo zařídit, aby nás od určitýho věku milovaly i bez podmínek a bez úplatků? No jo, holt rodičovských zásluh není asi nikdy dost…
Když jsem hledáním pasu zabila už jeden celej den, začala jsem pomalu propadat panice. V poslední době jí ostatně propadám často, a není tedy důvod, aby mě absence pasu, díky kterému by se dovolené zúčastnila alespoň paní trpaslíková, která tak zatím naštěstí činí dobrovolně, natěšeně a ráda, nedohnala takřka k slzám. Byla jsem však silná a rozplakala jsem se až na sklonku dne druhého, kdy byl pas stále ještě nezvěstný, a to jsem kvůli němu prohledala už i auto, vysadila šuplíky z kolejniček a svítila baterkou za všechny skříně. Třetího dne dopoledne, přesně patnáct dní před plánovaným odletem, jsem neochotně pohlédla pravdě do očí. Je až s podivem, JAK neochotně jí do očí pohlížím, neboť, zdá se, je na mě nějaká namíchnutá a nepřináší nic moc pozitivních poselství.
Tváří v tvář oné pravdě jsem se jala odevzdaně vypravovat na úřad, kde by mi snad stihli vystavit v rychlotermínu pas nový. Fakt, že se budu muset nechat vyfotit na doklad s apartním oparem na bradě, se v tu chvíli jevil jako nepodstatný, páč mě mnohem víc zajímala věta, ježto hlásala, že mi mohou za neuhlídání pasu nasolit pokutu bratru desetitisíc korun českých. Připadá mi to dost nefér chtít po člověku, kterej neuhlídá ani svůj vlastní pas, kterej má furt na sobě, aby uhlídal pas cestovní, co je papírovej a může se kdykoli kamkoli schovat.
Otevřela jsem skříňku, vylosovala šanon s nápisem OSOBNÍ SLOŽKY, DOKLADY, našla složku s rodnými listy, oddacím listem a očkovacími průkazy a zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla vyjmout svůj a trpaslíkové rodný list, padnul mi zrak na malou igelitovou tašku plnou neroztříděných dokladů z peněženek. I zvědavost mi jako vždy nic nedala a jsem jí za to vděčná, neboť mi byla v závěru mnohem prospěšnější než chvíli před ní její kamarádka pravda. Mezi hromadou účtenek, lístků z bankomatu a záručních listů od všelijakých bot a botiček BYL!
Můj pas! Ten cestovní. Vypískla jsem radostí. Nikdy bych si nepomyslela, že budu tak láskyplně hledět na tu nejošklivější fotku, kterou jsem kdy na nějakým dokladu měla. „Co je?“ Houknul na mě Lev z vedlejšího pokoje, neboť mu byl můj radostný výskot podezřelý. „Mám ho!“ Zařvala jsem nadšeně, čímž jsem možná v náhodném chodci na schodišti mohla vyvolat dojem, že jsem obdržela cos vskutku nevídaného. Lev klidně zabručel: „Ten pas?“ „Jo! Já jsem tak šťastná!“ Jásala jsem. A můj muž suše pravil: „Šťastná? Tobě stačí fakt málo…“ Někdy jo.
Někdy to holt stačit musí. Možná si říkáte, proč vám tuhle nudnou historku popisuju. Důvod je zcela prozaický. Je pro mě důležitá. Vzala jsem si z ní totiž tři ponaučení. To první je v tom, že pocit štěstí mohou přinášet i maličkosti, který pro druhý nic zvláštního neznamenají. To druhý je v tom, že všechno má svůj důvod. Tedy i skutečnost, že jsem, co si budeme nalhávat, bordelář. Kdybych nebyla bordelář, asi bych větu: „Já jsem tak šťastná!“ ani nevyslovila a co je důležitější – ani bych si ji neuvědomila. A to třetí? Ta nudná pasová anabáze se šťastným koncem mi dala iluzi naděje, že je možná fakt všechno špatný pro něco dobrý… A na to bych, s dovolením, pro jistotu připila. ;O)
Hezkej zbytek školního roku a šťastný nálezy!
Vaše teta Fily
Add Comment