Z trpaslíka školákem

Z trpaslíka školákem

„Dobře,“ uvolil se Pepek, když si mě vyslechl, „tak čivavu už nechci. Chci pštrosa! S tím bude větší zábava!“ Vzhledem k tomu, že Pepek touží po zvířátku DO POSTELE a vzhledem k tomu, že o vytoužené čivavě prohlašoval, že bude spát POD jeho polštářem, mě představa pštrosa, coby nového domácího mazlíčka Ámožníkových, pobavila. Pepkovi rodiče zas až tak nadšeně nevypadali.

Od čivavy Pepek odstoupil jen a jen proto, že slyšel historku, kterou mi vyprávěla Lenka. Od doby, co jsem ji slyšela, kapku pochybuji o její pravdivosti, leč na Pepína zabrala, takže svůj účel splnila. Příběh začíná v okamžiku, kdy si Lenčini nejmenovaní přátelé koupí domek za městem takřka v lůně přírody, kde se vůkol rozprostírají toliko luka a lesy. I pán domu zatouží zcela logicky po hlídači nejen rodinného štěstí. Paní domu není proti, dokonce se iniciativně ujme toho, že psa vybere a koupí.

A koupila. Čivavu. Za hóóódně, ale opravdu hóóódně, peněz na to, že šlo o tak miniaturní verzi psa. Po té, co se pán domu vzpamatoval z počátečního šoku a snad i pojal k novému členu rodiny jisté sympatie, rozhodl se „hlídače“ vypustit aspoň na dvorek, aby se proběhl. A čivava běží, běží, běží a už se k ní z nebe snáší kamarád v podobě káněte, ježto ji směle a jistě s radostí drapne za obojek a unáší ji vstříc zítřkům, o kterých se asi bohužel nedá s určitostí tvrdit, že by byly lepší. A kdybych tento Lenčin příběh neprezentovala na dětských stránkách, napsala bych naplno, co suše konstatoval pán domu. Takhle nechám prostor vaší fantazii.

Pepkova tužba po zvířátku do postele v podobě čivavy po vyslechnutí značně ochladla. Zač ji vyměnil, už víte. Stalo se tak v pondělí 1. září, krátce po společném obědu, kterým jsme oslavili trpasličí vstup do školního světa. A přísahám, že Pepek i Mladší vypadali opravdu starší. Když Pepíno u rodičů neuspěl s čivavou ani se pštrosem, vybrečel si aspoň přihlášku do country tanců, který mají ve škole.

Četla jsem seznam kroužků, který nabízí naše škola: „A co šachy? Nebo jóga?“ „To si děláš srandu?“ Zeptala se Mladší s nadějí v hlase. Nakonec si vybrala pohybové hry. Otec Ámožník se zasnil: „Já bych chodil třeba do šikovných rukou!“ „A co bys tam dělal?“ Zajímalo mě. „Nevím,“ pravil otec Ámožník, „nechal bych se překvapit.“

Já se taky nechám překvapit. Tím rokem, co máme před sebou. První den proběhl dobře. Nikdo nebrečel a nikdo nereptal. Až na Lva, kterej chtěl ve škole zůstat taky. Zvlášť, když viděl družinu, kam jsme pro Mladší přišli po informační schůzce s paní učitelkou. Bezprostředně se tam na koberci uprostřed hraček honili prvňáci s druhákama a z malýho stanu čouhaly něčí nohy. Na tom někom leželi dva kluci a děsně řvali. „Tam je Vojtíšek,“ pravila Mladší bez nejmenší známky vzrušení, „hned, jak mě uviděl, ani nic neřekl, začal mě honit a chtěl mě líbat. Tak si na něj kluci lehli.“ Vojtíšek se vyprostil, vylezl ze stanu, rukou si projel zpocený vlasy a líbezně se uculil. Myslím, že družina bude zábavná, vezmu-li v potaz, že naše 1.B. ji má společnou s Vojtíškovou 2.B.

Jinak naplno začínáme až příští týden. Škola, družina, kroužky a spousta jinejch věcí. I Taokterénesmímpsát začíná svůj první školní rok na gymplu až příští týden. Tento totiž byli na seznamovacím výletu, kde sjížděli vodu, lozili po lanovým centru a hráli paintball. Je trochu potlučená, vyhladovělá a nevyspaná, ale přežila. A co je hlavní – už se fakt všichni dost dobře znají, takže novej školní rok může začít.

Nechci vědět, co přinese, protože mě čeká pár opravdu nepříjemných věcí, ale jak říká otec Ámožník – nechám se překvapit.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.