„Kolik jich tady vlastně je?“ zeptala jsem se otce Ámožníka, když jsem před stádem dětí utekla z prvního patra do přízemí. „Neviem,“ zamyslel se otec oslavence, „Ja som to radši nepočítal.“
Pepkova oslava se rozjela. Pepek měl na tričku připíchnutou placku, na který anglicky stálo, že jest narozeninovým chlapcem. Trpasličí gratulanti obdrželi žertovné kornouty na hlavu. Když chtěl otec Ámožník pro synka zvěčnit slavící skupinu fotoaparátem, posedali si na a pod sedačku ve třech řadách. Pepek měl v rukou plastový samopal a na fotografovo vyzvání, by se omladina vesele usmívala, reagoval tím, že samopal namířil do objektivu, řkouce: „Rozstřílíme tátovi mozek!“
Slavící skupina čítající cca 20 dětí, z nichž Mladší znala toliko Pepka a Brašuleho, čímž byla v nevýhodě, se potom rozdělila do několika podskupin. Podskupina hochů vyčlenila ze svého kolektivu dva, kteří se několikrát poprali, zatímco jim zbytek fandil. Díky tomu si Denisa pěkně zaběhala na schodech. Její reakce se mohla chlapcům jevit jako nevděčná, neboť jim za prostor ke svým sportovním výkonům ani jednou nepoděkovala. Ba právě naopak.
Smíšená podskupina, kde byly též všechny – tři – přítomné dívky, se zavřela v pokoji u Brašuleho a zhasla si tam. Při jednom běžeckém tréninku vtrhla Denisa cvičně i k nim a vyčinila jim, maje v živé paměti, že se Mladší přece bojí tmy. „Nezhasínejte jí tady!“ bránila to mé nebohé dítko. Brašule jí věnoval shovívavý pohled plný překvapení, když říkal: „Ale mami, tu stezku odvahy vymyslela ona.“
Jinak nemohu sloužit více podrobnostmi, jelikož jsem v pudu sebezáchovy do horního patra raději nechodila. Ale můžu posloužit prvním písemným záznamem, který mám o Pepkových narozeninách, čímž vám velkoryse věnuji i malou ochutnávku z připravované knihy a současně tím prozrazuji, čeho se týká ta moje tečka zmíněná minulou neděli. ;O)
Stalo se v cukrárně 10. 11. 2004, den před Pepkovými třetími narozeninami…
…Mladší opustila svoji pozici (ležmo u vitríny s dortíky) a majetnicky objala Pepka kolem ramen. Učinila to s takovou shovívavostí, jako by byla o metr starší (nebo alespoň o 99cm). “Pepku, ty máš navozeniny!” řekla tak důležitě a slavnostně, že jsem chvíli vážně uvažovala, že by to mohla být tak trochu i její zásluha. “My sme ti koupivy dávešek!” “Mám najoženiny,” souhlasil Ámožník a dodal: “Včeja.”
“Ne, zítra,” opravila jsem ho.
Prcek sebekriticky prohlásil: “Budu b-bej!”
“Teče ti svina!” upozornila ho gratulantka, “Seš svinče!”
A pak začala mlata, kterou bych vám přála vidět. Omladina se řezala, štípala, tahala za vlasy a řvala. Pepča se válel po zemi, Mladší řičela: “Už toho nech!” Když jsem mu tiše domlouvala, Brašule mi suše radil: “Fily, na něj platí jen křičení!” Pak dostal Pepek na zadek. Vyvolalo to v něm výbuch smíchu a následné skandování: “Nebojí, nebojí!” Starší paní od vedlejšího stolu si vzala brýle…, pak si objednala dvojku bílýho. Pár vedle nás se bavil dobře. Ona se uculovala, on se dusil kafem. Majitelka šugrárny odešla, když zahlídla Mladší s Pepkem ve výloze mezi plážovým pískem. Tím pádem přišla o tu srandu, když ho po sobě začali házet. Druhá žena za pultem, co ke své smůle viděla i slyšela vše, se nervózně otázala, zda budeme platit…
Tváří v tvář tomuto důkazu bych nakonec celou letošní akci vyhodnotila takto: v podstatě se zas až tolik nezměnilo. Jen pár maličkostí – trpaslíků bylo víc, nikdo nešišlal a nikdo po nás nechtěl při odchodu zaplatit. :O)
A to by bylo pro dnešek vše. Jestli k vám, stejně jako k nám, přicválala Cecílie na bílým koni, tak si ten sníh pěkně užijte a jestli ne, tak si užijte, že ne. Na závěr bych ještě vložila fotografii malýho Pepka Ámožníka, abyste si k té drobné historické ukázce mohli představit i trpaslíka.
Vaše teta Fily
Add Comment