Krátce po půlnoci, v prvních minutách roku s devítkou na konci, jsme stáli na balkoně. Ze všech stran nás obklopovaly barevný výbuchy ohňostrojů. Mladší odložila sklenku s dětským šampáněm a dychtivě kroutila hlavou, aby jí nic neuniklo. Na ohňostroj čekala celý den. „Já to vůbec nestíhám!“ podotkla vzápětí. A ve chvíli, kdy se nám nad hlavami měnily červený a fialový květy na zvolna pohasínající a blednoucí shluk drobných hvězdiček, pohlédla otci do očí a slavnostně pravila: „Víš, jak se řekne anglicky klokan?!“ Nový rok definitivně začal.
Tentokrát jsem se na konec roku těšila. Snad poprvé v životě mě ani na okamžik nepřepadla dojemná nostalgie, ani ten povzdech, co často slýchám od druhých: „Zase další rok za námi!“ Vím, že pro mnoho lidí to znamená připomenutí času, kterej se už nevrátí, důkaz vlastního stárnutí a nevyhnutelnosti věcí příštích, co nemusí být tak úplně fajn. Pro mě to byl zatím nejtěžší rok mého života a nelituji ani kapku, že se nevrátí. Kdybych měla být spravedlivá, musela bych současně přiznat, že to byl i nejpoučnější rok, jakým jsem kdy prošla a vzhledem k tomu, že jsem jej nakonec nad všechna svá očekávání přežila a to dokonce celkem při smyslech, musím rovněž připustit, že jsem za tu lekci svým způsobem vděčná.
Dnes vím, jsem si jistá a jsem o tom i z hloubi duše přesvědčena, že se člověk sám o sobě nikdy nedozví tolik, není-li extrémní situací donucen zabojovat nejen za sebe. Myslím, že mnoho z nás má o sobě mírně zromantizované představy, v nichž vystupuje jako neohrožený hrdina. Ale realita může být zaskočující, než jsem si ochotni připustit. A v životě mohou přijít okamžiky, kdy zjistíte, že brečíte už tři měsíce v kuse, že při životě vás drží jen myšlenka na to, že jej můžete kdykoli ukončit a ten pocit, že aspoň na tohle můžete mít bez výjimky a bez cizích zásahů vliv, je nakonec ta jediná uklidňující. A přesně v takových obdobích se ukáže, jak to s tím hrdinstvím je. Hrdinou všedního dne se stává ten, kdo to nevzdá. Ano, tak prosté to může být. Není většího hrdinství, než potlačit vlastní zbabělost a touhu utéct od problémů a místo toho den co den vytvářet pro druhé, kteří si nezaslouží prožívat vaši beznaděj s vámi, iluzi normálního života…
O loňském roce bych mohla napsat román a jedno oko by nezůstalo suchý. A jednou to udělám. Jednou, až budu mít ten luxus odstupu. Jednou, až budu znát odpověď na to, jak končí poslední kapitola. Zatím to nevím a nemám odvahu se do toho pouštět. Což je zvláštní, protože stejně takřka na nic jinýho nemyslím, slov k loňskýmu roku mám přeplněnou hlavu a jede mi to v ní jako film. V tom filmu je hodně retrospektivy a hodně detailů. Ale tu sílu pocitu asi beztak nepřenesu, a je to tak dobře. Kdyby se totiž přenést dala, mohlo by to vypadat jako scéna ze Stopařova průvodce po galaxii, což je mimochodem jeden z nejmoudřejších filmů, co znám. Myslím tu scénu, kdy jeden malej zdeprimovanej robot díky přenosu svých myšlenek položí na lopatky celou armádu tučných obřích a sobeckých mimozemšťanů. Ale úhlopohledový pistole u nás ještě nikdo nevymyslel. Naštěstí (?).
Do novýho roku žádný předsevzetí nemám. Jen pár neskromných přání. Krom toho jednoho pracovního, který se týká mé knížky, jsou všechny soukromý. Přeju si, aby letošní rok nebyl horší než loňský. I mé hrdinství má totiž své meze. Přeju si spravedlnost. Přeju si, aby v tomto roce platilo, že si dobří lidé zaslouží štěstí a ti, kvůli kterým jiní trpí, si zaslouží trest. Přeju si, abychom v sobě my dospělí měli a nacházeli dost slušnosti, ohleduplnosti a empatie. Trpaslíkům přeju, aby měli domovy plný lásky a bezpečí. A puberťákům přeju, aby, než se dopracují k té slušnosti, ohleduplnosti a empatii, našli v sobě alespoň náznak sebereflexe a občas si ho dokázali uvědomit. Prostě nám všem přeju DOBREJ spravedlivej rok, v kterým nás nic nerozdělí…
Vaše teta Fily
Add Comment